Národní park Lake MBURO

 Národní parky jsou tu překrásné, měly jsme to štěstí a navštívily dva z nich. Zážitky byly a stále jsou tak velké a četné, že Vám je taky musíme popsat. Ale pěkně popořádku. Ještě než nás před vánocemi opustil Lukáš, vyrazili jsme do národního parku Lake Mburo.  Máme ho nejblíže, nachází se kousek za Mbararou a je slavný především pro hojnost pruhovaných zebřích slečen. Zebří byla dokonce i restaurace, kde jsme se mimo jiné výborně naobědvali a od stolu s výhledem na jezero Mburo, spatřili prvního hrochaJ Výpravu za naším prvním safari jsme podnikli odvážně s naší Šárkou, odpoledne spadla pořádná enžura (déšť) a velké dobrodružství začalo!

Z deníku od Terky:

 A je to tady, nemůžeme dospat, ale v 5:35 už zvoní budík. Zvířátka v parku volají. Vyrážíme oslavit 60. den v Africe naším dalším společným výletem. Vybrali jsme park Lake Mburo, nachází se cca 40 km za  Mbararou a podle průvodce se máme na co těšit, hlavně zebry, antilopy, buvoly, krokodýli  a hroši. Tak se těšíme a jak!.:-)

 Máme nepatrné zpoždění, v 6:15 Ivka otáčí klíčkem, Šárka moc nepila, má slabou půlku nádrže, tak si určitě brzy cucne. Svítá, hrbolatá nyakyersko-ntungamská cesta nás dokonale probouzí. Ke snídani kupujeme u stánků banány. Opět žasneme nad africkou logikou. Malé za 2500, za žádnou cenu nezlevní, prodává nám tedy za stejnou cenu velkéJ Buchtičky pečené, buchtičky smažené a frčíme! Banánové slupky létají z okének a už jsme v Mbaraře. Panuje skvělá nálada, ani špinavá a už po ránu hlučná Mbarara, nám ji nezkazí. Odbočku v Sanze jsme asi někde museli minout, vjíždíme nakonec branou Nshara.  Cestou po odbočce vidíme, jen nám tolik známé, krávy a žertujeme, že to bude vše, že ostatní zvířata, která tolik očekáváme, budou zalezlá v tom hustém a neprostupném křoví. Najednou ale s nesmírnou elegancí před námi kráčejí 3 antilopy. Je to nádherné ranní uvítání a to  ještě před hlavní branou parku. Následně nás vítá prase bradavičnaté, které taky se svou rodinkou vyrazilo na snídani. „We are residents“. Máme to o 10 dolarů levnější, to se tady moc často nestává. Mapu neberem, mají jen za 15 000- no jo, češi se nezapřouJ A frčíme! Stále nejsme dostatečně namlsaní antilop a prasat. Pro pestrost se po chvilce přidávají jeřábi korunkatí a vyhlašujeme soutěž, kdo 1. uvidí zebru. Kupodivu vítězí řidička Ivka, je v řízení už tak dobrá, že toho bez problému zvládá více. „Hele, támhle vzadu bylo něco pruhovaného!“ Dup na brzdu, couvne si. „Né, kde?“Zoomujeme třemi foťáky křoví. - „Jó, je pruhovaný, jůů zebra!“ Po deseti metrech za zatáčkou nám  jde druhá po silnici naproti.  A další! Ocitáme se v pruhovaném světě, každý má svou stranu, své okénko, snažíme se kochat, ale hledáček nás nepouští. „Jé, hele, támhle proběhla opice“: volá Luky. „Kde, kde?“  A už jich je tu celá tlupa, tlupa makaků- držte si foťáky, držte si banány a frčíme dál. Baterka ve foťáku bliká, hladové oko svítí Šárce pro výstrahu. Baterky nějak ale dáváme dohromady a oko občas blikne a zase zhasne, věříme, že to vyjde akorátJ Velká vodní plocha jezera Mburo už z dálky vykukuje. Parkujeme na velkém parkovišti na břehu jezera. Domlouváme na druhou hodinu lodičku na hrochy a jdeme se posílit do zebří restaurace. Zatímco si vychutnáváme naše dobroty na talíři, ve vodě před námi si plave hroch, jůůů, 1. hrochJ. Nastupujme na palubu zelené bárky, která nás snad dokolébá tam i zpět. Kapitán vítá 4 popeláře na palubě a vyplouváme. Nejprve zátoka hrochů. Fotíme jak diví, trochu se bojíme, aby se loďka nenaklonila ještě více, když se všichni při vynoření hrocha hrneme k jedné straně. Ale drží se. Nejprve lezou uši, pak očka, nozdrami si odfrknou a už zase mizí pod hladinu. Takový hipo vydrží pod vodou 5-15 minut, malé hrošátko až 3 minuty. Pohybují se blízko u břehu, kde je hloubka kolem 1 metru a za den dokážou spořádat až 40kg trávy. Z hroší zátoky vzhůru dál na orly, krokodýly a za dalšími rodinkami hrochů. Je sice malinko chladno a vypadá to na další déšť, a to jsou krokodýli pod vodou, ale máme štěstí, rozhodli se nám průběžně ukazovat. Orli jsou cca po 50 metrech rozmístěni na strážných stromech a mají tak přehled o všem, co se děje dole u břehu. Malá krokodýlčata si válejí šunky na spadlé větvi, v 6 měsících už žijí bez matky. Kapitán nám bleskově dává avízo, že se u břehu objevil velký krokodýl nilský – všichni jsme ho stihli, než zmizel pod hladinu, pořádnej kus. Další hiporodinky vystrkují hlavinky – frkají, zívají, zadky vystrkují, i v celé hroší šíři nám dva zapózovali na břehuJ. A celou tou nádhernou scenérií v pozadí znějí rozmanité zvuky ptactva. Kterého tady teda je. V Ugandě prý nejvíce na světě. Dokládá to i naše, na okno nám neustále ťukající, nyakyerská parta – v čele s Edou, následuje pták trapák a Edudant s FrancimóremJ  Jsme prostě doktoři od jezera hrochů, místo si nás získalo, vracíme se z projížďky nadšeni. Odevzdáváme popelářské vestičky, webare sebo, webare niabo a hurá dál!

 Kaskadér, kaskadér, je ten, kdo se vydal TOUHLE cestou, TÍMHLE autem, s TOUTO nádrží a BEZ mapyJ Zvířátka po dešti opět vylézají a to v celkem zajímavém seskupení. Stádo antilop vede prase bradavičnaté a každou chvíli očekáváme přímo na cestě buvola. Slíbila jsem to Ivce. Pěkně nám to teď vycházelo. Vždy, když jsme si přáli nějaké zvířátko vidět, bylo tuJ Stejně tak teď i buvol, razil si to přímo proti nám. Naštěstí se po chvilce rozhodl odbočit do houští. Po pár kilometrech zjišťujeme, že Ivka očekává jezero úplně někde jinde než zbytek výpravyJ Jsme na rozcestí a nevíme, kam dál. No, to byl tedy zase nápad, vyrazit bez mapy.  Kde je jezero, jsme si neujasnili, zůstáváme dezorientovaní. Ale vybíráme odbočku a pokračujemeJ Po ujetých pár metrech míjíme  jeepa s bělochem, ptáme se na cestu, dostáváme mapu. Hurá, jak později zjišťujeme, tohle bylo osudové setkání a lepší dárek jsme opravdu nemohli dostat.  I když stále ještě přesně nevíme, kdes jsme (bohatý běloch měl v autě milou společnost, směry úplně nesedí), ale zhruba tušíme a jedeme dál, čas kvapí.  Ivka se za žádnou cenu nechce tou příšernou cestou vracet. Kdyby tušila! Vůbec nebyla příšerná.

 Díky ukazatelům na kamenech na rozcestích se ale dostáváme na Kazuma track.  V tuto chvíli bylo určitě ještě lepší se vrátit. Kdo to ale mohl tušit. Tak se pomalu a jistě řítíme do útrob podmáčených luk Kazuma a Research track. Bahno si pod koly čvachtá a naše Šárka (Toyota Corona) mu prostě místy podléhá. Ivka na sobě nedává nic znát a vypadá naprosto klidně. Zdání klame, popisuje nám svůj momentální fyziologický stav (teď tedy už lehce patologický). Volantu se ale drží a rozhodla se bojovat a dovést nás do cíle. Nesmírně si toho vážíme. Já, momentálně v roli hlavního optimisty, se snažím každou průserovou situaci zlehčovat a upozorňuji na nutné kochání modrých ptáčků, buvolích stád, pruhovaných slečen, chystajících se na kutě. Ano, začíná se připozdívat, dumáme nad tím, jak včas, než park zavřou, stihneme dorazit k hlavní bráně.  Máme tak hodinu a půl. Alespoň  ale už víme, kde se nacházíme, hladové oko nám přeje a přestalo na sebe upozorňovat. Stále panuje dobrá nálada. Místa, která jsou na mapě značena  žlutě, nemají být náročná, jenže odpolední slejvák stihl všechno změnit.  Úseky jsou horší a horší. Šárka to žene kupředu, uvízla ale v hlubokých bahnitých a velmi kluzkých kolejích. Na tlačení z boku nemáme kapacity. Ivka to rázně rozhodla, pořádně couvla a sklouzla to prostě skoro napříč – byla to jediná možnost. Charakter parku tady je úplně jiný, připadáme si jako v pravé divoké přírodě. Říkám Ivce: „já být lvem, tak bych se usídlila tady.“ Taky že jo, když nám pak doma v klidu Veru vypráví zážitky z minulé návštěvy – byli tu!:-) Optimismus nás neopouští a stále si průjezd divočinu na max. užíváme. Jen nás mrzí, že Ivka tolik nemůže. Míjíme obrovská stáda buvolů, o tom Ivka snila. Není už čas na kochání, čas letí, my néL, musíme jet. A zas jsme v louži, jdeme roztlačovat. Z posledních sil od sebe odstrkujeme Šárku, ať už jede. Hrne na nás nánosy bahna.  Teď už na nás abažungu nikdo volat nebude. Ale jedeme, to je podstatné. Po chvilce se nestačíme divit, jsme na jakési křižovatce plné hlubokého bahna. Uprostřed něho na nás zírají 2 černé tečky. Vidíme hlavu, nějaké obrovské tělo, které se ani nepohlo. To buvol si právě vychutnává svou bahenní koupel.  Máme bahno sice i za ušima, ale na něj nemáme.  No hlavně, že jsme nezapadli tady, když vidíme, jak se pomalu zvedá a blíží sek nám.:-) „Šlápni na to! “ A rychle odsud pryč. Research track dostála svému jménu, ale nakonec jsme na ní správně a doufáme, že dobrý úsek vydrží. Nevydržel, Šárka je opět pohlcena. Dáváme do toho všechnu svou sílu. Už už to vypadá, tlačíme dopředu, nic, tak dozadu, skoro, jenže kloužeme stejně jako Šárka. Největší nános tentokrát schytala Markétka. Luky zas ztrácí, své věrné a mysleli jsme si, že nedobytné, žabky. Otáčky na 6, Ivka to couvla, jenže z bláta do louže a to doslova LTak znova. Nevzdáváme se a opět dáváme bahnu vale a hasíme si to dál.:-)Chvilkami, když jsme dobíhali za Ivkou, která to vždy projela dopředu až na jistou pevnou půdu, připadáme si jako naprosté slečinky, jejichž lodičky právě pohltilo bahno a  běží si tu noční savanou plnou lvů za svým manželem v rozpadlých žabkáchJ Asi každého z nás napadlo, že bychom tu mohli uvíznout a museli tu přenocovat. O nabídce parku, vyrazit na noční projížďku, jsme věděli. To, že si ji ale nenaplánujeme a skoro opravdu podnikneme, už ne.:-) O to byla ale projížďka tímto místem krásnější a děsivější.

   Zvířátka přicházejí blízko k cestě a doslova nám dávají dobrou noc. Ještě jedno roští na okraji obrovské louže s námi Ivka vymetla. „Tady to vem zleva, lehce lízneš ty dva keře a jsme venku.“ Byli, řidička ale už valí jen na jistotu a křoví projíždíme skrzJ Hurááá, rozcestí se značenou Ruroko track, na pospas lvům tu nezůstaneme! Blížíme se do cílové rovinky, vychechtaní dorážíme k závoře jen s minutovým zpožděním. Strážce park obchází Šárku zpředu, obchází ji zezadu a v jeho výrazu spatřujeme obdivJ „ Tvařte se jakoby nic!“ Autíčko jen místy odkrývá původní barvu karosérie. Jsme naprosto vysmátí, všechno, jen ne vážný výrazJ Benzín vystačil, baterky vydržely, bránou jsme projeli akorát, zážitků nesčetně. Tak příště…ak chcete, možete ist s námi: CK Ivka, Šárka a spol.:-)

 Fotogalerie Lake MBURO

  

Příběh Vanesy a Rosalie - naše milé omukikuru

Když se narodí dítě, přichází na svět s pláčem a všichni kolem se radují. Na sklonku života je to obráceně … nebo tak si myslím, že by si to většina z nás přála. Odejít smířeni s našimi blízkými a radovat se z toho, co jsme na tomto světě prožili.

To jsme zažili i u našich paliativních pacientek – Rosalie a Vanesy. Jejich pozemský čas se naplnil. Jsme moc rádi, že jsme je mohli v posledních chvilkách „doprovázet“ v jejich utrpení a stát se součástí jejich rodin.

Paliativní pacientka Vanesa - z deníku od Markéty :

Je  sobota ráno před druhou nedělí adventní. Krásný sluneční den, který nás jen pobízí k tomu, abychom zamířili do Ngomby za Vanesou.

Navštívili jsme ji již minulý týden. Její zdravotní stav se zhoršil. Vyplnili jsme s ní potřebný dotazník pro hospic v Mbaraře, na základě kterého se podařilo získat pro Vanesu morfium.

Stoupáme tedy opět do kopců, abychom Vanese tento drahocenný lék předali. V jednom úseku cesty se nám otevře pohled na údolí, kde máme hliněné domky jako na dlani, tají se nám dech. Z jedné z chatrčí stoupá dým. Zaostříme naše pohledy na toto místo a uvidíme sud stojící přímo uprostřed ohně. Je to způsob, jak místní lidé připravují alkoholickou pochoutku zvanou waragi – banánovici. Z kopců na nás volají děti – abažungu, abažungu (běloši, běloši) :-)

Přicházíme k domku, kde žije Vanese. Vítají nás její malá vnoučata, které sedí přede dveřmi a připravují oběd – kasavu a banány matoke. Jsou krásně ušmudlané. Vanesu nacházíme hned v prvním z pokojů. Rodina ji přestěhovala z jejího pokojíku, aby mohla být součástí rodinného života a necítila se odsunutá v poslední z místností. Bolest, kterou jí nemoc způsobuje jí nedovolí mluvit. Její tělo je nemocí natolik oslabené, že jí činí problém udělat sebemenší pohyb. Vysvětili jsme její dceři, jak má mamince dávat léky proti bolesti. Když se Vanesy ptáme, jestli má nějaké přání, odpoví nám, že by byla ráda, kdybychom jí opět navštívili. Toto její přání se již ale nenaplní.

Vanesa, jak jsme se dozvěděli, zemřela ten den v noci. Její pozemský čas se tak naplnil. Věříme, že v posledních hodinách života netrpěla a že zemřela vnitřně smířená nejen se svým zdravotním stavem, ale také se svoji rodinou. Dokazuje to starostlivost jejích dětí, jak se v posledních dnech o svoji maminku dokázaly postarat.

Paliativní  pacientka Rosalie – naše omukikuru z Rwamakukuru

15.12.2012

Ze spánku nás brzy ráno probudilo bušení na dveře. První vyběhla Terka, zjistila, že je to Karoline, dcera od Rosalie. Rosalie si prý ještě přeje vidět nás, abychom se s ní přišli všichni rozloučit a poděkovali za její život.

Přiznám se, že se nám moc nechtělo. Venku lilo jako z konve, nejhorší déšť, který jsme tu zažili. Nasoukali jsme do sebe každý kousek chleba a vyrazili na cestu. Jane s Verčou šly napřed, aby se ve vesnici zastavily pro omušomesu (jáhna). S Terkou a Ivkou jsme vyrazily až za nimi. Dokonce se ze svého pokoje na poslední chvíli vynořil i Luki a rozhodl se jít s námi.

Jdeme kolem základní školy a dál mezi banánovníkovém háje. Lije a lije, neutišitelný déšť, provazce vody způsobují, že jsme promočení až na kost.

Jdeme jeden za druhým včele s omušomesou. Blížíme se k domečku Rosalie. Vcházíme dovnitř. Ještě nás vítá.

Přichází její sousedé, kteří se s ní také přišli rozloučit. Oči jí září. Srdíčko jí bije pomalu, špatně se jí dýchá. Je ale cítit, že je šťastná. Zapalujeme svíčky, kapky vody dopadající na plechovou střechu společně s přítmím chaloupky vykouzlí nepopsatelnou atmosféru. Je to pro mě asi nejsilnější zážitek, který jsem doposud v Ugandě zažila.

Omušomesa se začíná modlit, zpíváme písničky. Jsme moc rádi, že jsme přeci jenom přes nepřízeň počasí vyrazili. Až tady si uvědomujeme, jak moc to pro ní znamená!

Sedíme na zemi na rohožích, dostáváme hrnek s čajem. Všechny sousedky se na nás smějí, každá si s námi chce podat ruku.

Smrt je zde brána jako neodmyslitelná součást života. Ještě chviličku posedíme, naposledy se skláníme nad Rosalií. Nedokážeme se vyloučit. Má velké bolesti. Dáváme jí léky a Rosalie pokojně usíná.

Rosalii jsme ještě pár krát navštívili, její zdravotní stav se ale den ode dne horšil. Naše milovaná omukikuru zemřela v polovině ledna.

Je neuvěřitelné, že lidé, které jsme před pár měsíci ani neznali tolik ovlivnili naše životy,…doufáme, že k lepšímu. Přirostli nám k srdci a vzpomínka na ně nás bude provázet již po celý život.