Domácí paliativní péče

Uganda se opět hlásí!

Dnes ke slibované paliativní péči.

Každý den se setkáváme se spoustou pacientů, dochází k nám do domečku. Pokud ale nemůže přijít Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A tak nás skoro každý den zahlédnete, jak běháme po ugandských kopečkách a navštěvujeme těžce nemocné u nich doma.

Jistě jste se u nás setkali s hospicovou péčí, budete asi hodně překvapeni, když Vám napíši, že Afrika je v hospicové péči o krok před námi.  Afričani vědí moc dobře, jak důležité je postarat se o svoje nemocné příbuzné.

Jednou z nejznámějších organizací, která má ve východní Africe dlouholetou tradici, se jmenuje „Hospice of  Afrika“. Její zakladatelkou je irská lékařka Anne Merriman. Naše Veronika měla velké štěstí, že se mohla s touto starší energickou ženou, která obětovala svůj život Africe, setkat před několika týdny v Kampale. Byla totiž na kurzu paliativní medicíny, na základě kterého jsme navázali užší spolupráci s organizací. Získáváme díky ní morfin. Nejbližší hospic této organizace se nachází asi 80km od nás -  v Mbaraře.

Ale pěkně popořadě J

Když jsme se poprvé objevili v naší vesničce, lidé si mysleli, že s bělochy bude i konec veškerému utrpení. Nedokázali pochopit, že na některé nemoci nemáme zázračný lék, který by je uzdravil. Snažíme se jim to vždy vysvětlit, ale je to opravdu těžké! O paliativní péči také nikdy neslyšeli, protože se hospice nachází pouze ve městech. Lidé, kteří mají rakovinu, umírají doma ve velkých bolestech. To bychom chtěli v Nyakyera subcounty změnit!

O nemocných se dozvídáme při setkáních, která děláme ve vesničkách a od jejich příbuzných. Pomalinku, ale jistě začínají rozumět tomu, že je neumíme vyléčit ze závažných nemocí, ale že máme  léky, které jim zmírní bolest.

Nemáme sice jako organizace „Hospice of Africa“ skvěle vybavené terénní auto, ale máme svoje dvě nohy, které nám slouží stejným způsobem. Je to ta nejkrásnější práce na světě, nabalit do batohu léky, vyrazit mezi kopce a navštěvovat pacienty doma. Někteří pacienti nám přirostli k srdci.

Moc rádi bychom ale zakoupili motorku, která by nám práci urychlila. Vzpomínám na „pionýra“, který stojí jen tak u rodičů doma v garáži, jak ten by se tady vyjímal J

Pokud byste nám chtěli pomoci urychlit sbírku na motorku, ozvěte se! J

misievugande@gmail.com.

Moc děkujeme!

                                                               Markéta a Tereza

Omukikuru z Rwamakukuru = Stařenka z vršku za banánovým hájem

 Ráda bych se s Vámi podělila o příběh naší první paliativní pacientky, Rosalie. Rosalie je 68 – letá stařenka, o které jsme se dozvěděli od našeho tlumočníka Geofryho. Kterému důvěrně říkáme Géčko.  Zdejší okolí má, nutno říct, dobře zmapované a byl obdařen určitými vlohami, které by pravý africký organizátor v žádném případě postrádat neměl.

První návštěvu uskutečnila doktorka Veronika společně s Ivkou, naší skvělou řidičkou, ještě v září, před naším příletem. Poté, co Veronika Rosalii prohlédla a vyšetřila, musela bohužel diagnostikovat terminální srdeční selhávání. Již při prvním pohledu byly na Rosalii nápadné otoky kolem kotníků a velký ascites. Srdce nestíhalo krev přečerpávat a z městnání se pacientce už také velmi těžce dýchalo.  Veronika podala diuretikum a další návštěva, tentokráte již zaměřená na řešení ascitu byla domluvena.

Od první návštěvy se Rosaliin stav příliš nezlepšil. Potřebovala odlehčit od tekutiny v břiše. Bylo třeba hlídat tlak, tak se z odhadovaných 5 litrů, 1,5 litru vypustilo. Naší milé stařence se okamžitě ulevilo a hned se jí na tváři vykouzlil krásný ůsměv, kterým se s námi loučila a vyprovázela nás.

V kontrolní léčbě už jsme dále pokračovali sami, jelikož Veronika už tou dobou měla další starosti. A to ohledně kurzu paliativní péče v Kampale. Rosalii jsme navštěvovali a stále navštěvujeme každý týden. Cesta do Rwamakukuru je pro nás krásnou procházkou, příjemným relaxem po dopoledním ordinování. Už máme i oblíbenou skupinku dětí u cesty, která nás vždy hlasitým abažungůůůů = bělošiii už z dáli vítá a s otevřenou náručí nám běží vstříc. Děti si nás našly samy. Při naší první cestě za Rosalii  vyběhly z banánů a hned se k nám měly a nebály se ani trochu. Tak pro ně, každou plánovanou cestu, vždy něco vezmeme do batůžků.

Asi po 400 metrech za našimi dětmi zahneme doprava, stoupáme kousek po úzké cestičce a po chvilce se ocitáme na vršku. Za námi, před námi i pod námi…všude samé banány. Rosalie už nás vyhlíží. Ve své prosté chaloupce, sedí na zemi na matraci, usmívá se a na uvítanou nám mává. Žije s manželem, dcerou Caroline, která se o ní hezky stará, jelikož manžel musí denně tvrdě pracovat. Velkou radost ji dělá její vnučka. Nám se ale moc neukazuje, stydí se. Je ještě malinká. Jejich žití je prosté, za léky vždy dostaneme pár rajčat, avokád nebo vajíček. A to právě vždy, když nám dojdouJ

Léčba zabrala, Rosalie se teď cítí lépe. Selhávání sice nezastavíme, alespoň trochu ale můžeme pomoci a zmírnit důsledky. Stali se z nás přátelé, jsme velmi vděčni za setkávání s ní. A i když Rosaliino srdíčko slábne, moc dobře víme, jak dobré srdce má naše milá Omukikuru z Rwamakukuru.

Fotogalerie Rosalia

Příběh Vanesy

Ráda bych Vás pozvala na návštěvu k jedné z našich paliativních pacientek.

Jmenuje se Vanese, je jí 55 let a bydlí v malé vesničce s názvem Ngomba.

Vanes navštěvujeme pravidelně-jednou týdně. Sbalíme do batůžku léky a vyrážíme do kopců, které se nachází hned za naším domkem. Procházíme pastvinami, kde potkáváme pasáčky pasoucí krávy, stoupáme dále na horu mezi políčky, které vytváří nádhernou mozaiku různých odstínů zelené. Už jsme na hoře! Propleteme se mezi banánovníky v banánovníkovém háji a jdeme po cestičce k malému hliněnému domku na úpatí jednoho z kopců.

Tam bydlí Vanese se svoji rodinou. Vcházíme do chaloupky, nečekejte tam žádný nábytek, vlastně jen pár židlí pro návštěvy a rohože na zemi. V poslední z malých místností, nacházíme Vanesu. Její zchřadlé tělo leží na proležené matraci. Jediným vybavením jejího pokojíku je stará moskytiéra, která visí nad postelí. Otevřenou okenicí je skrz dopadající paprsky světla vidět zvířený prach.

Cestou jsme promokli. Je totiž období dešťů, a když se roztrhla průtrž mračen, nezůstala na nás nit suchá. Venese je v posledním stádiu karcinomu tlustého střeva. I přesto, že má velké bolesti, pokouší se na své tváři vykouzlit úsměv. „Jste požehnáním“, říká nám. Jsme překvapeni, je nám vysvětleno, že s naším příchodem začal déšť, který je pro vyprahlou zemi tak potřebný. Uganďané vnímají větší souznění s přírodou než my.

O Vanese jsme se dozvěděli od místních lidí před pár týdny. Její zdravotní stav je vážný, při první návštěvě jsme byli v šoku z toho, že se jí již nějaké zdravotní pomoci nedostává a musí takto trpět.

Vybalujeme z batůžku potřebné léky. Kontrolujeme její celkový zdravotní stav. Má hodně nízký tlak, překvapuje nás, co je schopné její křehké tělo unést. Dáváme ji infuzi s léky proti bolesti.

Týden od týdne je zkřehlejší a zkřehlejší. Poslední čas, který jí tady zbývá, nemusí ale trpět ve velkých bolestech. Je to lehčí i pro její početnou rodinu, která ji pomáhá, jak jen může. Snad se nám v nejbližší době podaří zajistit pro ni tak nezbytné morfium.

Opouštíme její domek, navštívíme jí zase příští týden. Loučíme se s Vanese i s jejími příbuznými. Vanese je důkazem toho, jak moc je v této oblasti domácí paliativní péče potřebná. Navštěvovat nemocné doma, vidět v jakém prostředí žijí a jak se o ně vlastní rodina stará je skvělým životním příkladem pro nás Evropany!

 Na jedné straně tu lidé umírají bez jakékoli zdravotní péče, na straně druhé je v místních lidech zakořeněno neuvěřitelné sociální cítění, které zde pojí rodiny a nedovolí, aby byl někdo v tak velkém utrpení sám.

Naši milí přátelé,

 konečně Vás zdravíme z Ugandy a moc se omlouváme, že se ozýváme až teď. Máme tolik nových zážitků, každý den je tak nabitý, že vůbec nebyl čas psát. Ale nutno říct, že už přestáváme být ze všeho tak vykulené, nefotíme každého a nežasneme nad úplně vším. J Přesto je tu tolik krásného a nového, že už je nejvyšší čas se o to s Vámi podělitJ

Nejprve ale úplně od začátku, aneb jak jsme si užily letiště v Ománu a Dubai.

Cesta do Ugandy

Stojíme na vídeňském letišti, je úterý večer 9.10.2012 a připravujeme se k odbavení. Náš trojčlenný tým, Terka, Markéta a Lukáš polemizujeme: „Nebudou naše zavazadla moc těžká, projde nám to, aniž bychom museli platit kila na víc?“ Není totiž jednoduché sbalit si věci na půl roku, obzvlášť když vezeme i spoustu zdravotního materiálu, který je pro naši práci v Ugandě nezbytný. Podařilo se! Sedíme v letadle a snažíme si představit, že se naším novým domovem stane na půl roku Afrika! Afrika, tak dlouho jsme o ní snili a už nás od ní dělí jen pár vzdušných tisíců kilometrů.

Letíme v noci, cesta do Spojených Arabských Emirátů, kde budeme přestupovat, utíká  jako voda. Letušky se o nás starají jako bychom byli v mateřské školce, jídlo, pití, usínáme….ze spánku nás probudí až hlas kapitána. „Jupí, už budeme přistávat!“. Přistávat budeme, ale ne v Dubaji, jak bylo původně v plánu. Změnilo se počasí a na přistávací ploše mají nějaké problémy. Po dlouhém kroužení nad Dubají se znovu ozývá hlas pilota, jsme napnutí jako struny, kam tedy poletíme? Mezi slovy, kterým se snažíme rozumět zaslechneme Muskat.

Muskat?! Pátráme v našich hlavinkách zda v nich najdeme něco z hodin zeměpisu a shodujeme se, že leží v Ománu. Máme radost z toho, že studium medicíny nám nepřekrylo pro nás v tuto chvíli důležitou informaci O hodinu později už jsme na letišti v Ománu obklopeni pouští. Počasí v Dubaji se zlepšuje, tak nás Muskat po pár hodinách nechává odletět do Dubaje.

Dubaj má pro nás ale připravené vlastní překvapení. Už víme, že navazující letadlo do Entebbe v Ugandě nestihneme, nejsme z toho nijak rozčarovaní, protože se tam dřív nebo později dostaneme. S čím jsme ale nepočítali byly davy lidí, kteří jsou ve stejné situaci jako my. Na letišti panuje do slova a do písmene chaos. Nikdo, včetně nás neví, u které přepážky je možné nové letenky vybavit. Letecká společnost se k tomu postavila tak, že otevřela jeden pult se 3 křehkými letuškami, které mají běsnící dav asi 500 lidí odbavit. Začíná tedy boj o místo, kdo se k pultu dostane dřív. Naštěstí jsme 3, takže se v davu střídáme. Na jedné noze vám stojí pán z Austrálie, na druhé od někudy z Arabského světa, člověk trpící klaustrofobií by tu neměl šanci. S přibývající čekací dobou dochází všem trpělivost. I my to vzdáváme. Podezříváme Afriku, že si chce otestovat naši trpělivost. Po 12-ti  hodinovém čekání v další frontě se dostáváme konečně k vysněnému zaměstnanci letecké společnosti. Je pár minut před půlnocí a v ruce držíme letenky na další den ráno do Afriky. Skáčem radostí, připadáme si jako hvězdy, dav čekající za námi nám tleská!

Jdeme se odbavit, abychom noc strávili na letišti v Dubaji. Vyjedeme po eskalátorech, ty nás jako schody do nebe zavezou do jiného světa, plného luxusu, který nám byl na půl dne skryt. Najdeme si svoje místo za lavičkou, abychom mohli nikým nerušeni usnout.

Za čekání se nám ale dostane velké odměny. Pohled na Afriku z letadla je skvostný. Zeleň Etiopské vysočiny vystřídá Súdánská poušť. Znovu se objevuje zeleň, tušíme, že je to naše nová domovina – Perla Afriky – Uganda! Je 11.10.2012, přistáváme nad Viktoriiným jezerem, opravdu se nám nejdříve zdá, jako bychom měli přistávat do vody, naštěstí se ale tak nestane J Letadlo dosedá na přistávací plochu v Entebbe. Z okénka vidíme scenérii, kterou asi jen tak na světových letištích neuvidíte. Jsme opravdu v Africe! Za plotem probíhá běžný africký život, u jednoho z domečků žena věší prádlo. Kolem letištního plotu běží polní cesta, po které se prohání boda-boda, místní motorky s minimálně třemi lidmi za řidítky.

Rychle se nám podařilo vyřídit víza. Před letištěm v davu mezi černochy spatříme bílé tváře patřící Veronice a Ivče, které spolu s otcem Dunstanem přijeli pro nás na letiště. Naloďujeme se do auta a projíždíme hlavním městem Kampalou (ta vydá na samostatný příspěvek).

Jedeme cestou necestou směrem na jih. Připadáme si jako Jára Cimrman, protože nevycházíme z údivu a naše smysly jsou na plný úvazek zaměstnány po všech stránkách J Motorka naložená slepicemi, lidé na korbách aut, kde by nepropadlo ani jablko. V prašném prostření zvířené auty sedí prodavači se vším možným i nemožným. Díváme se snad na nějaký africký dokument? Vždy ale skončíme u toho, že je to opravdová Afrika! Projíždíme přes rovník. Jdeme na sever a zase jdeme na jih, stojíme nohama na severní i jižní polokouli současně a máme velkou radost J. Jsme zaměstnáni tolika novými věcmi, že 250km utíká rychle a blížíme se nezadržitelně k vesničce Nyakyera do oblasti Ntungamo.

Z deníku od Terky:

Zpíváme v autě otci Dunstanovi české hity, zvláště jsme vyzdvihli Nohovicu a Čechomory. Před Ntungamem odbočujeme doleva a máme to ještě 20 km tentokrát už ale po pravé africké cestě obklopené banánovými plantážemi, je kolem 22:00 večer. Lidé stále někam chodí, jsou velmi špatně vidět, většinou chodí po tmě a tmavě oblečeni a černá je černá J Napínáme moskytiéru nad postelí a opravdu velmi unaveni usínáme a moc už se těšíme až ráno odhrneme závěs a uvítá nás Uganda v celé své kráse. Oraredge! Dobrou noc.

První dny v Africe

 Přesně tedy ve východní Africe, JZ Ugandy, kousek pod rovníkem, v distriktu Ntungamo , ve vesničce Nyakyera. V nadmořské výšce kolem 1600m bydlíme na nové faře.  Proto taky ten luxus, který si žádný z našich sousedů dovolit nemůže. Máme elektřinu, plyn, vodu a jako bonus, nádherný výhled na zelené kopce a kopečky všude, kam se podíváme. Domek má zápraží, kam každé ráno vyneseme lavičky pro naše pacienty, kteří se zde vždy již po zpěvu prvních ranních ptáků shromažďují. Náš pokojík je prostý, ale už tuze útulný.  Máme zde 2 postele, nad nimi se vznáší naše vzdušné moskytiéry, na zemi dvě rohože z papyrusu a už druhý týden máme novou skříň od místního truhláře. Na Afriku dost dobrý, je ze dřeva, má fochy, jde zamknout a navíc celkem pěkná:-) A výhled z okna máme hned na zápraží a do dáli na  místní školu a rwandské kopce. Má to klasicky své výhody i nevýhody. Stačí odhrnout závěs a výhled  na sluncem zalité kopce vám bere dech, ale též, když si někdy chcete pospat není to moc možné, protože pacientky ze zápraží si velmi hlučně sdílejí své zdravotní problémy.:-) Člověk strčí hlavu pod polštář a nadává, ale pak se probudíte a řeknete si- no není to nádhera takové ráno! Jak nám bude doma chybět.

 První dny byly náročné, aklimatizace  v Africe trvá déle.  Zpočátku jsme byly hodně unavené, všechny naše smysly dostaly pořádně zabrat. Již večer jsme se seznámily s Geofrym - naším překladatelem z angličtiny do jazyka Runyankore. K večeři nám nachystal typické ugandké jídlo.   Skládá se  z matoků = slané banány, poša = kukuřičná kaše, arašídové omáčky, doda=něco jako listový špenát a kala = fuj kaše z prosa. Celkem chutné, jenže když máte studené matoke ještě ke snídani, již velmi  brzy se vám zasteskne po křupavém glóbusáckém chlebíku. Co jsme si ale byly vyměnit peníze a staly se z nás milionářky (8000kč= 1 mil.ugandských šilinků),  je naše strava mnohem pestřejší, taková evropsko-ugandská. Snídáme obvykle světlý toastový chléb s burákovým máslem či marmeládou, posolené avokádo je lahůdka, kterou máme také velmi často a vajíčka na všechny možné i nemožné způsoby. Máme totiž dvě enkoka a dvě malá enkokátka, takže pokud mají kam,  něco  nám snesou. Amony, jeden chlapík odvedle, nám je totiž chodí zavírat, když nejsme doma a občas přímo na místo, kde snášejí, uskladní krumpáč, lopatu nebo pytel s cementem:). K obědu míváme místní suroviny. Do jejich úpravy se příliš nepouštíme. Ono správně nachystat dobré matoke či pošo, je docela věda. Navíc většinou celé dopoledne máme zápraží plné pacientů a ordinujeme až do oběda. Proto nám s vařením pomáhá naše slečna pomocnice, Dephiny. K vaření jí není vůbec co vytknout, vaří opravdu výborně, s komunikací už je to horší. Škoda. Ale fazole v omáčce s rajčaty, které máme taky často dělá opravdu skvělé.  Toť náš hlavní zdroj bílkovin. Maso jsme, měli zatím asi dvakrát, dá se sehnat koza, prase, kuře.  Tedy pokud zrovna není karanténa a neřádí slintavka s kulhavkou, což teď právě řádí. Nejvíce nám ale chutná ryba značky Tilapia, lovena v Ukerewe. Nejčerstvější tedy k dostání v hlavním městě Kampale a Masace, ale dovážejí ji každý den v ledu na více míst, je k dostání i ve městech na jihu Ugandy.

  Hodně surovin dostáváme darem. Dobří lidé často jen tak přijdou na návštěvu k bělochům, posedí, popijí čaj a už z tašky vyndávají, fazole, avokádo, ananas, papáju, banány či vajíčka.  Pokud pacienti nemají peníze nebo je jejich léčba příliš drahá, vždy se už nějak dohodneme a směňujeme tabletky za matoke, vajíčka, mléko…nakonec odcházejí vždy obě strany spokojené. Léčili jsme tu i jednoho pána s 500ti krávami, na místní poměry celkem bohatý chlapík, ale krávu nedal:-). Večeře si už chystáme sami, nejčastěji rizoto, těstoviny se zeleninovou omáčkou, zapékané brambory, palačinky, bramborové placky… 

 Jedna parta se střídá ve vaření, druhá v mytí nádobí. Momentálně tu hospodaříme ve čtyřech. Jsou tu s námi ještě medik a zdravotní bratr Lukáš a studentka politologie a naše skvělá řidička Ivana. Vedoucí naší mise, doktorka Veronika, je momentálně na kurzu paliativní medicíny, kterou se snažíme do oblastí, jako je ta naše, zavést. O naší práci zde se určitě rozepíšeme více v dalším příspěvku. Nejlepší plody Ugandy, k nahlédnutí v naší fotogalerii. Prozatím se loučíme a těšíme se brzy na viděnou.

                                                                                                           Tereza  a Markéta

 Nejlepší plody Ugandy

 Náš domek v Nyakyeře

 

Víkend v Kampale

Kampala - hlavní město Ugandy! Není pro mě těžké popsat pár slovy toto africké město. Hlava na hlavě, hluk, nepřeberné množství dopravních prostředků, směsice všemožných vůní i pachů mísící se s všudypřítomným prachem. Nerada bych ale zlomila hůl nad tímto městem hned na začátku. Pojďte prožít víkend v Kampale s námi, třeba nám odkryje něco, co zůstalo po dobu naší přítomnosti tam skryto.

20.10.2012 Sobota ráno, nasedáme do naší Divoké Šárky (pozn. Tak jsme pojmenovali naše auto Toyotu coronu :-) Holka to nemá v období dešťů se svým nízkým podvozkem na místních silnicích vůbec jednoduché. Někdy doslova a do písmene dřeme! Safari road rychle končí a střídá ji asfaltová silnice, která je na Africké poměry skvělá. Po dvoustém kilometru ale už nikdy nevypustíme ze svých úst, že by naše slavná D1 byla špatnou silnicí.

Na vozovce nás čas od času něco překvapí, když projíždíme městečky, Ivka sedící za volantem nás raději zamyká. Kolem auta prochází davy lidí v bílých pláštích….ááá asi kolegové. „Zavřít okénka!“ napomene nás Ivka. To nás trochu zmate, ale hned nám je jasné, že naši kolegové v blízkých pláštích jsou vlastně pouliční prodejci. Nabízí všechno. Zeleninu, ovoce, sušené kobylky, různé suvenýry. Jakmile ale strčí prstík do vašeho auta, je těžké zbavit se jich.

Ivka šlape na pedál, co to jde a i přesto nás předjede autobus s našlapanými lidmi na palubě. Ve zvířeném prachu pozorujeme, jak se nahýbá z jedné strany na druhou. Jsme rádi, že v něm nesedíme. Blížíme se k hlavnímu městu, napovídá nám to hustší provoz, větší množství boda-boda (motorek), na kterých zde odvezete prakticky cokoliv. Máte plný kurník slepic? Čtyři trsy banánů? Pojízdnou drogérii? Žádný problém pro šikovného bodáka (řidiče motorky).

Vjíždíme do Kampaly, Ivka má oči na šťopkách. Žádná přikázaná silniční pravidla v Ugandě neexistují, vlastně jenom jedno, přednost má silnější. Na jedné z benzínových pump se setkáváme s Ivas, manželkou Benjamina, který pomáhá organizaci „Shalom for Uganda“, žije s rodinou v hlavním městě. Jsme pozvání na jeho oslavu, úspěšně ukončil studium na univerzitě Makerere.

Jedeme za Ivas, projíždíme Kampalou, netušíme, kde se oslava bude konat, jsme napnutí. Rádi bychom se podívali k Viktoriinu jezeru, ale na to asi nezbude čas. Nestačíme se divit, když odbočujeme z cesty vedoucí do Entebbe a o pár metrů dál se nám otevře nádherný pohled na jezero. Připadáme si trochu provinile, když zjistíme, že se oslava koná u jednoho z hotelů. Rázem se ocitáme v jiném světě, který jakoby do Afriky vůbec nepatřil. Oslava je ale moc pěkná.

Další den ráno nás vyzvedá Benjamin brzy ráno, rádi bychom prožili nedělní mši svatou v národním chrámu Karla Lwangy a ugandských mučedníků v Namugongo. Chrám je velice moderní. Železobetonová stavba připomínající vesmírnou loď J Přiznám se, že jsme byli ze mše v Namugongo trochu zklamáni. Bubny, které vykreslují africké obřady a jsou pro ně typické tu vystřídaly varhany samohrajky, takže nikdo na bubny nehrál, chrámem se nesl divný zvuk, který nám připadal jako parodie na africkou hudbu. Po mši jsme se náhodou potkali se dvěma řádovými sestrami z Evropy, radost ze setkání byla vzájemná. Jedna z nich, italské národnosti, žije v Africe celých 60 let!

Program na odpoledne byl jasný, návštěva hrobek Kasubi. Šárka nás proplétá rušnými ulicemi hlavního města. Na světelné křižovatce je naše auto obalené prodejci, kteří nabízí od novin přes dobití mobilního telefonu až po bonbóny s sušenky prakticky všechno. Projíždíme kolem mešity dále uličkami, které mají nádech slumu a už vidíme nápis Kasubi tombs.

Je smutné vidět toto zničené místo, které se před pár lety stalo obětí žhářů. Přesto má jistý mystický nádech o to více, když nás místem provází sám potomek krále. I když z původních hrobek zbyli jen trosky, je zajímavé poslechnout si historii Ugandy. Snad se ugandskému kmeni Buganda podaří zbudovat toto pro ně důležité místo znovu.

Navečer se zastavujeme na chvilinku v bahrajských zahradách, které jsou pro nás v rušném městě oázou, a po náročném dni se vracíme do hotelu. Do hotelu, ale kde vlastně hotel je? Kampala nemá označení ulic, tušíme jenom směr. To se nám brzy stane osudné! Motáme se kolem do kola a ne a ne se zorientovat. Otáčíme Šárku, po pár set metrech dál za sebou uvidíme blikající motorku vyzívající nás k zastavení. Policie!? Proč nás zastavují? Policistka nám ale rychle vysvětluje, že jsme udělali závažný dopravní přestupek a otáčeli jsme se na místě, kde to není dovoleno. Je to za vlasy přitažené, když vidíme, jak se tu jezdí bez jakýchkoli předpisů. Policisté ale viděli bělochy a zlákala je možnost přivydělat si něco na víc. Snažíme se mazat jí med kolem pusy. „Moc Vám děkujeme, že jste nás na to upozornila.“ Obměkčit se ale nedá. Neplatí na ni ani to, že jsme se ztratili. Odjíždíme o 40 tis. ugandský šilinků lehčí. Náš hotel, který jsme rychle přejmenovali na „Tříšvábák“ :-) po dlouhém hledání nacházíme. Byl to krásný, ale v jisté rovině náročný den. Usínáme rychle se vzpomínkou na naši klidnou vesničku Nyakyeru.

V pondělí brzy ráno odjíždí Terka s Verčou na ministerstvo zdravotnictví, aby vyřídily potřebné pracovní povolení. S Ivkou  a Lukášem po snídani opouštíme hotel, přesuneme se vlastně jenom před jeho vchod, kde čekáme na holky. Je to skvělá příležitost k tomu, abychom si konečně dopsali naše deníky, přečetli si něco málo z literatury. Je teplo, a tak se vyhříváme na rozpálené kampalské ulici.

Moje šaty dostaly za celý víkend zabrat, tak jsem musela vytáhnout jehlu a nit a trochu je povyzpravit. Udělala jsem jen pár stehů, když mi začal zvonit telefon. Verča! Je po poledni asi volá, že už jsou na ministerstvu hotovy. Po pár minutovém hovoru byste ve mně krve nedořezali. Hotovy jsou to ano, Verča má ale pro nás další překvapení. Podařilo se jí navázat kontakt s bývalou členkou ugandského parlamentu-Beatrice, a ta zařizuje, abychom se další den mohli setkat s první dámou Ugandy. S celou věcí seznamuju Ivku s Lukášem. Koukáme jeden na druhého, snažíme se představit, jak se setkáme s prezidentovou ženou po tom, co nám nezůstaly čisté ani jedny šaty, jsme zaprášení a upocení. Bylo by skvělé setkat se s ní, ale máme trochu strach, že bychom organizaci neudělali moc hezký obrázek :-)

Terku s Verčou k hotelu přivezla Beatrice osobně. Na další den se jí nepodařilo schůzku s první dámou zajistit, snad se to ale podaří příště.

Je to zajímavá zkušenost, pohybovat se po takto rušném africkém městě. Jsme ale rádi, že na nějaký čas můžeme zase zůstat doma na jihozápadě Ugandy v naší milé Nyakyere.

A jaký dojem máte z Kampaly vy?

                                                                                                              Markéta a Tereza

 

 

Fotografie najdete na tomto odkazu:  

 

Fotogalerie Kampala

Naše lékařské působení

Hlásíme se opět z nyakyerské chaloupky a moc Vás všechny zdravíme.

 Jely jsme sem s tím, že budeme pomáhat rozjíždět jednu malou soukromou kliniku v  17 km vzdáleném  Kitembe, kde má být ultrazvuk, mikroskop a základní lékařské vybavení. Ve zbylém čase budeme jezdit jako mobilní hospicová péče. V Kitembe jsme se byli podívat hned první týden. „Kliniku “ vedou tři pracovníci - zdravotní sestřička, laborant a clinical officer (medik po 3. ročníku). Že by zrovna pracovali, se říct nedalo. Prý jsme je zastihli při polední pauze. Časově to úplně neodpovídalo, ale dejme tomu. Ochotně, hlavně laborant Albert, nám vysvětlovali jednotlivé testy na malárii, tyfus, syphilis a brucellu. Bylo to pro nás velmi zajímavé a spolupráce by nás asi moc bavila. Zvláště potom, co jsme zjistili, jak tady sami léčí, když přišel pacient.:-)

  Na africkém venkově, když se někde vyskytuje clinical officer, je to zázrak, protože pak už tu jsou jen tradiční lékaři se svými metodami nařezávání kůže. Velmi účinné na vyhánění zlých duchů, jako původců všech nemocí.  Jenže africký clinical officer, jak jsme měli již brzy možnost pozorovat, taky není žádný zdravotnický zázrak. Na pacienta se často ani nepodívá, natož aby ho vyšetřoval. Jen z jeho úst zaslechne nějaký symptom a už mu píše test a kasíruje ho.  Často mu ani léky nedá, i když má.  Jen napíše jaké by potřeboval.  Pokud bychom dali hlavy dohromady, myslím, že by to fungovalo parádně, protože se musí nechat, že laborant Albert svou práci zde zvládá na jedničku.

 Spojit se bylo i původním přáním majitelky kliniky Doreen - uganďanky, která již 18 let žije v USA. Jelikož to nemáme od nás úplně nejblíž a v období dešťů je navíc, kvůli špatné cestě a nutné objížďce, vzdálenost skoro dvojnásobná, na denní dojíždění to není.  Doreein domek nám měl být k dispozici. Kompletně vybaven - elekřina, voda a  dokonce i zapůjčení auta, jenže… jsme v Africe. A co Doreen odjela, vše nabralo jiný spád. V domě zatím někdo bydlí, auto je v tuto chvíli rozbité… vše tu má své klidné tempo, nezbývá než se přizpůsobitJ. Tak to jen na vysvětlenou, proč ještě nepracujeme na“ klinice“ a jsou z nás zatím „jen“ lékaři ze zápraží J

  Vůbec nám to však nevadí, právě naopak. V Kitembe je klinika umístěna hned vedle celkem rušné hospody, kde se celý den popíjí. A to hlavně banánovice - Waragi. To tady v Nyakyeře máme klid. A rychle se rozkřiklo, že jsme tu a máme levné léky. Pacientů máme hodně, takže je i třeba být tu. Průměrně kolem 20-ti denně. S  překladem  a  v případě tzv. vykecávacích pacientů, kterých málo není, to nějaký ten čas zabere. Jelikož tady nemáme žádné vlastní testy, na základě příznaků a fyzikálního vyšetření naše pacienty odesíláme na testy do státního zdravotnického centra hned nad námi, kde tedy taky mají jednoho clinical officera, ale…

 Jednou k nám od něho přišel pacient s podrobně rozepsanou léčbou vysokého tlaku. S tím, že žádné léky nedostal a ve zprávě měl u záznamu o vysokém tlaku napsáno- no machineJ Takže, tak nějak to funguje i tu. My jim vyšetření a léčbu, oni nám testy. To jediné jim tu jde dobře.

 Léčíme zde hlavně malárii, tyfus, brucelózu, ostatní průjmovitá onemocnění, žaludeční vředy, vysoký tlak, srdeční selhávání, močové infekce, sexuálně přenosné choroby. Setkáváme se i s kožními nemocemi -pityriasis versicolor, kožní formou leischmaniózy. Léčíme drobné úrazy, převazujeme chronické rány, zejména z rozpadlých nádorů, kožních a bércových vředů… Co se týče pediatrie, dětem nejčastěji zaléčujeme zápaly plic, malárii a enžoku = střevní červy. Jsme tedy něco jako africký praktický lékař se základy tropické medicíny. Práce je různorodá a velmi pestrá, proto nás tolik baví. Často byste nás viděli, jak tu pobíháme s učebnicí tropické medicíny a za běhu doháníme, co se dá. Je toho prostě moc. Ale nakonec přece není dokonalejšího způsobu, jak si nové poznatky lépe vštěpit.

 Stejně je tomu s námi tak i se základy místního jazyka RunyankoreJ Opakování je matka moudrosti. Máme sice svého překladatele z angličtiny do  runyakore , ale občas si prostě musíme poradit sami. A navíc, lidé přec velmi ocení, když se snažíte seznámit se s jejich jazykem. Vždy nás chválí a v dobrém se nám smějí, že umíme mluvit po jejich. My na to vždycky „kače, kače“ = trochu, trochuJ. To jejich smích ještě více rozbouří. Setkávání s našimi pacienty, vesměs prostými lidmi, prostě stojí za to. Způsob, jakým snášejí utrpení a často těžké životní situace, tvrdou práci…Vždy Vás dostanou svým životním elánem, otevřeným srdcem, upřímností a úsměvem od ucha k uchu.  Tak si s nimi chcete příště sdělit více a motivace k další lekci je tu. Navíc když je ten jazyk tak krásnýJ, no posuďte sami:

Nejen lékařský slovníček Runyankore – Čj (malá ukázka):

Ori rota sebo, niabo, omukikuru, ómuseí!      Dobré ráno chlapíku, ženo, stařenko, dědoušku!:-)

Agandí?                                                                   Jak se máte?

Niba queto oha?                                                     Jak se jmenujete?

Emniaka?                                                                Kolik Vám je let?

Norgankahe?                                                          Odkud jste?

Noša šota?                                                             Tak co Vás bolí?

…a teď to přijde….no šaša munonga munonga omutwe, amaraka, ečifuba, omutima, omunda, amaguru a omugongo.

 = moc moc mě bolí, hlava, krk, na hrudi, srdce, břicho, nohy a záda, to je tu nejčastější- prostě omukikurajdu bolí celý člověk a ve svých 90 letech se tomu děsně diví a mermomocí chce čikato= injekceJ.

 A jak na divadle začnou předvádět, jak moc a kde všude je to bolí. Charakter bolesti popisují nejčastěji, jako by jim tam lezli červíci. Jinak to snad ani neumíJ. No je s nimi opravdu sranda! Při vyšetřování se taky hodně nasmějeme. Např. jednou jsme potřebovali u jednoho pána vyšetřit břicho a překladatel zrovna někde pobíhal. Řeknete si, rukama a nohama přeci, to nějak zvládnemeJ, jenže, pacient začal s nohama dělat všechno možné, jenom né a né je pokrčit. Zvedal jednu, pak obě, roztahoval je, cha cha, prostě konec, to se neudržíte. :-) Nebo měříte teplotu a potřebujete, aby 15 - letý klučina teploměr držel. V tu ránu se se mnou začal prát, zatínat biceps a ruku za žádnou cenu nepřipažil. Už se vždy dopředu děsíme, když potřebujeme, aby si lehli na záda....mohli by soutěžit v těch šipkách, co skáčou na vyšetřovací postel. Pak trvá dalších 5 minut než pochopí a konečně se otočí. No jo, oni si totiž myslejí, že hned dostanou injekci do zadku. Někteří odcházejí „jen“ s tabletkami vážně naštvaníJ. Ale většina pacientů je fajn, chápavá, nechá si poradit a vděčná za léčbu. A když ještě přijdou uzdraveni poděkovat, sdělit, že už je vše O. K. a přinesou nějaký ten ananas či něco jiného na zub, to máte pak radost!:-)

 Možná se to nezdá, ale často vyčerpaní a to, i když se střídáme, padáme do křesel a těšíme se  na oběd od  naší Dephiny. Odpoledne už jsou vyhrazena meetingům a hlavně domácím návštěvám a paliativní péči. O tom zas příště. Mějte se krásně! Osi brota!

                                                                                                                          Terka a Markéta

Fotogalerie lékařské působení