Domácí paliativní péče

Uganda se opět hlásí!

Dnes ke slibované paliativní péči.

Každý den se setkáváme se spoustou pacientů, dochází k nám do domečku. Pokud ale nemůže přijít Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A tak nás skoro každý den zahlédnete, jak běháme po ugandských kopečkách a navštěvujeme těžce nemocné u nich doma.

Jistě jste se u nás setkali s hospicovou péčí, budete asi hodně překvapeni, když Vám napíši, že Afrika je v hospicové péči o krok před námi.  Afričani vědí moc dobře, jak důležité je postarat se o svoje nemocné příbuzné.

Jednou z nejznámějších organizací, která má ve východní Africe dlouholetou tradici, se jmenuje „Hospice of  Afrika“. Její zakladatelkou je irská lékařka Anne Merriman. Naše Veronika měla velké štěstí, že se mohla s touto starší energickou ženou, která obětovala svůj život Africe, setkat před několika týdny v Kampale. Byla totiž na kurzu paliativní medicíny, na základě kterého jsme navázali užší spolupráci s organizací. Získáváme díky ní morfin. Nejbližší hospic této organizace se nachází asi 80km od nás -  v Mbaraře.

Ale pěkně popořadě J

Když jsme se poprvé objevili v naší vesničce, lidé si mysleli, že s bělochy bude i konec veškerému utrpení. Nedokázali pochopit, že na některé nemoci nemáme zázračný lék, který by je uzdravil. Snažíme se jim to vždy vysvětlit, ale je to opravdu těžké! O paliativní péči také nikdy neslyšeli, protože se hospice nachází pouze ve městech. Lidé, kteří mají rakovinu, umírají doma ve velkých bolestech. To bychom chtěli v Nyakyera subcounty změnit!

O nemocných se dozvídáme při setkáních, která děláme ve vesničkách a od jejich příbuzných. Pomalinku, ale jistě začínají rozumět tomu, že je neumíme vyléčit ze závažných nemocí, ale že máme  léky, které jim zmírní bolest.

Nemáme sice jako organizace „Hospice of Africa“ skvěle vybavené terénní auto, ale máme svoje dvě nohy, které nám slouží stejným způsobem. Je to ta nejkrásnější práce na světě, nabalit do batohu léky, vyrazit mezi kopce a navštěvovat pacienty doma. Někteří pacienti nám přirostli k srdci.

Moc rádi bychom ale zakoupili motorku, která by nám práci urychlila. Vzpomínám na „pionýra“, který stojí jen tak u rodičů doma v garáži, jak ten by se tady vyjímal J

Pokud byste nám chtěli pomoci urychlit sbírku na motorku, ozvěte se! J

misievugande@gmail.com.

Moc děkujeme!

                                                               Markéta a Tereza

Omukikuru z Rwamakukuru = Stařenka z vršku za banánovým hájem

 Ráda bych se s Vámi podělila o příběh naší první paliativní pacientky, Rosalie. Rosalie je 68 – letá stařenka, o které jsme se dozvěděli od našeho tlumočníka Geofryho. Kterému důvěrně říkáme Géčko.  Zdejší okolí má, nutno říct, dobře zmapované a byl obdařen určitými vlohami, které by pravý africký organizátor v žádném případě postrádat neměl.

První návštěvu uskutečnila doktorka Veronika společně s Ivkou, naší skvělou řidičkou, ještě v září, před naším příletem. Poté, co Veronika Rosalii prohlédla a vyšetřila, musela bohužel diagnostikovat terminální srdeční selhávání. Již při prvním pohledu byly na Rosalii nápadné otoky kolem kotníků a velký ascites. Srdce nestíhalo krev přečerpávat a z městnání se pacientce už také velmi těžce dýchalo.  Veronika podala diuretikum a další návštěva, tentokráte již zaměřená na řešení ascitu byla domluvena.

Od první návštěvy se Rosaliin stav příliš nezlepšil. Potřebovala odlehčit od tekutiny v břiše. Bylo třeba hlídat tlak, tak se z odhadovaných 5 litrů, 1,5 litru vypustilo. Naší milé stařence se okamžitě ulevilo a hned se jí na tváři vykouzlil krásný ůsměv, kterým se s námi loučila a vyprovázela nás.

V kontrolní léčbě už jsme dále pokračovali sami, jelikož Veronika už tou dobou měla další starosti. A to ohledně kurzu paliativní péče v Kampale. Rosalii jsme navštěvovali a stále navštěvujeme každý týden. Cesta do Rwamakukuru je pro nás krásnou procházkou, příjemným relaxem po dopoledním ordinování. Už máme i oblíbenou skupinku dětí u cesty, která nás vždy hlasitým abažungůůůů = bělošiii už z dáli vítá a s otevřenou náručí nám běží vstříc. Děti si nás našly samy. Při naší první cestě za Rosalii  vyběhly z banánů a hned se k nám měly a nebály se ani trochu. Tak pro ně, každou plánovanou cestu, vždy něco vezmeme do batůžků.

Asi po 400 metrech za našimi dětmi zahneme doprava, stoupáme kousek po úzké cestičce a po chvilce se ocitáme na vršku. Za námi, před námi i pod námi…všude samé banány. Rosalie už nás vyhlíží. Ve své prosté chaloupce, sedí na zemi na matraci, usmívá se a na uvítanou nám mává. Žije s manželem, dcerou Caroline, která se o ní hezky stará, jelikož manžel musí denně tvrdě pracovat. Velkou radost ji dělá její vnučka. Nám se ale moc neukazuje, stydí se. Je ještě malinká. Jejich žití je prosté, za léky vždy dostaneme pár rajčat, avokád nebo vajíček. A to právě vždy, když nám dojdouJ

Léčba zabrala, Rosalie se teď cítí lépe. Selhávání sice nezastavíme, alespoň trochu ale můžeme pomoci a zmírnit důsledky. Stali se z nás přátelé, jsme velmi vděčni za setkávání s ní. A i když Rosaliino srdíčko slábne, moc dobře víme, jak dobré srdce má naše milá Omukikuru z Rwamakukuru.

Fotogalerie Rosalia

Příběh Vanesy

Ráda bych Vás pozvala na návštěvu k jedné z našich paliativních pacientek.

Jmenuje se Vanese, je jí 55 let a bydlí v malé vesničce s názvem Ngomba.

Vanes navštěvujeme pravidelně-jednou týdně. Sbalíme do batůžku léky a vyrážíme do kopců, které se nachází hned za naším domkem. Procházíme pastvinami, kde potkáváme pasáčky pasoucí krávy, stoupáme dále na horu mezi políčky, které vytváří nádhernou mozaiku různých odstínů zelené. Už jsme na hoře! Propleteme se mezi banánovníky v banánovníkovém háji a jdeme po cestičce k malému hliněnému domku na úpatí jednoho z kopců.

Tam bydlí Vanese se svoji rodinou. Vcházíme do chaloupky, nečekejte tam žádný nábytek, vlastně jen pár židlí pro návštěvy a rohože na zemi. V poslední z malých místností, nacházíme Vanesu. Její zchřadlé tělo leží na proležené matraci. Jediným vybavením jejího pokojíku je stará moskytiéra, která visí nad postelí. Otevřenou okenicí je skrz dopadající paprsky světla vidět zvířený prach.

Cestou jsme promokli. Je totiž období dešťů, a když se roztrhla průtrž mračen, nezůstala na nás nit suchá. Venese je v posledním stádiu karcinomu tlustého střeva. I přesto, že má velké bolesti, pokouší se na své tváři vykouzlit úsměv. „Jste požehnáním“, říká nám. Jsme překvapeni, je nám vysvětleno, že s naším příchodem začal déšť, který je pro vyprahlou zemi tak potřebný. Uganďané vnímají větší souznění s přírodou než my.

O Vanese jsme se dozvěděli od místních lidí před pár týdny. Její zdravotní stav je vážný, při první návštěvě jsme byli v šoku z toho, že se jí již nějaké zdravotní pomoci nedostává a musí takto trpět.

Vybalujeme z batůžku potřebné léky. Kontrolujeme její celkový zdravotní stav. Má hodně nízký tlak, překvapuje nás, co je schopné její křehké tělo unést. Dáváme ji infuzi s léky proti bolesti.

Týden od týdne je zkřehlejší a zkřehlejší. Poslední čas, který jí tady zbývá, nemusí ale trpět ve velkých bolestech. Je to lehčí i pro její početnou rodinu, která ji pomáhá, jak jen může. Snad se nám v nejbližší době podaří zajistit pro ni tak nezbytné morfium.

Opouštíme její domek, navštívíme jí zase příští týden. Loučíme se s Vanese i s jejími příbuznými. Vanese je důkazem toho, jak moc je v této oblasti domácí paliativní péče potřebná. Navštěvovat nemocné doma, vidět v jakém prostředí žijí a jak se o ně vlastní rodina stará je skvělým životním příkladem pro nás Evropany!

 Na jedné straně tu lidé umírají bez jakékoli zdravotní péče, na straně druhé je v místních lidech zakořeněno neuvěřitelné sociální cítění, které zde pojí rodiny a nedovolí, aby byl někdo v tak velkém utrpení sám.