Kousek od městečka Rubare se nachází vesnička s názvem
Kashenyi. Natolik nám učarovala, že neodoláváme pokušení a vydáváme se po novém
roce již po druhé do africké krajiny s nádechem savany. Pozvala nás Ňana,
studentka zdravotní školy, která zde žije se svoji rodinou. Jejich život nebyl
vůbec jednoduchý.
Ňanina maminka je původem z Rwandy, tatínek
z Ugandy, ale oba jsou ze stejného kmene – Kina Rwanda. Rodiče se usadili
po svatbě v Ugandě v Kashenyi. Tatínek jim zemřel velice brzy, po
jeho smrti museli oblast Kashenyi opustil, vypadalo to, že skončí na ulici.
Maminka byla ale natolik pracovitá, že společně s nejstarším Ňaniným
bratrem, který se vzdal pro rodinu studií, postavili rodinu znovu na nohy.
Získali zpět i pozemek, který museli před několika lety opustit.
Žijí v nádherné krajině. Všudy přítomné pastviny
obklopují shluky kulatých domečků vystavěných tradičním způsobem – z bláta
a střechy z přírodního materiálu. Připadáme si jako v pohádce. Jeden z domečků
patří Ňanině rodině. (Vedle něho mají vystavěný prostý zděný domeček.)
Projíždíme autem krajinou, víme, že už jsme v oblastí
oplývající mlékem, protože věřte nebo ne, mléko tu pijí pořád. Vystoupáme do
kopce, míjíme nádherný starý strom, již od minule ale víme, že nám je
zapovězený. Je pod ním neustále shluk lidí, kteří uctívají hada. Prý žije
uvnitř kmene. Krajinou se nese zvuk afrických bubnů, aby vzdali poctu hadovy, po
zádech mi běhá mráz.
Polní cesta nás vede krajinou k dalším domkům. Brzy ale
zjišťujeme, že to ještě není cíl naší cesty. Abychom bezpečně našli Ňanin
domeček, naproti nám přichází její nejstarší bratr. Sjíždíme z polní cesty
na travnatou půdu, trochu máme strach z všudypřítomných akácií, aby se
náhodou jednomu z jejích trnů nezalíbilo v našem kole. Naštěstí
nezalíbí :-).
Auto zaparkujeme na dvorku přímo před
kupou sušících se fazolí.
Ňanina rodina nás přivítá jak jinak, než mlékem. Pořádná
konev mléka. S Veronikou si užíváme mléka z tradičních nádob „Ičansy“,
ze kterých má mléko opravdu netradiční chuť, o nich ale až později. Pepa mi
šeptá do ucha. „Tolik mléka, to nedám!“ Posunky mu ukazuji, že přeci nemusí
vypít všechno. Z omylu mě ale vyvede Ňana, která Pepovi říká, že jako
pořádný chlap musí vypít minimálně 10 hrnků. :-)
Je tu nádherně, sluníčko se do nás pěkně opírá. Ještě před
obědem se vydáváme na průzkum okolí. Za živým plotem se otevře nádherný pohled
na rodinný pozemek, je obrovský. Sahá až k samotné Rwandě, hranice jsou
tvořeny řekou. Jak rádi bychom skočili v parném počasí do vody. Je ale
zkalená a pro nás neafričany to není úplně nejlepší nápad. Nezbývá tedy nic
jiného, než odolat. Čemu ale odolat nelze, je stanout alespoň palcem u nohy ve
Rwandě. A tak zkoumáme, jestli někde neuvidíme kmen, který by nám to umožnil a
mohli bychom po něm do Rwandy přelézt. … nakonec nacházíme, ale ztrouchnivělý.
Raději to nepokoušíme. Už máme hlad a tak se vracíme zpátky. Cestou potkáváme
další tradiční domky, které jsou mnohem prostší než ty, které jsme již viděli.
Obdivujeme pro nás netradiční rostliny, kterých je tu nespočet. Procházíme
poslední přírodní brankou zpátky k domečku, místo branky tu mají mezi
živými ploty větve akácie, které jedním pohybem odsunou. Už zdálky cítíme vůni
připravovaného jídla. Maminka Ňany ho dělá ve venkovní kuchyni – okrouhlý
domeček se „slaměnou“ střechou z pod které stoupá dým z ohýnku.
Sedíme již uvnitř domu, před námi je postaveno tolik hrnců,
že si vůbec nepřipadáme jako v Africe. Kvůli nám zabili dokonce i kozu.
Maso je pro Uganďany velice vzácné, dopřávají si ho jenom o velkých slavnostech
a na Vánoce.
Kromě tradičních banánů matoke najdeme pod pokličkami i rýži
a těstoviny! Neuvěřitelné! Na co se ale moc těšíme je místní pochoutka zvaná
ešabwe. Připravuje se z másla a mléka. Svou chutí nám připomíná sýr, který
nám tu tolik chybí. Po jídle jsme narváni k prasknutí, ani hnout se
nemůžeme.
Navečer Pepa neodolá pokušení a zkoumá, co se bude dělat
s fazolemi, které se suší na dvorku. Na odpověď nečeká dlouho. Dostane do
ruky dlouhý klacek a je mu ukázáno, jak se fazole dostávají z lusků.
Připomíná to mlácení obilí cepem. A tak i my se nenecháme zahanbit a jdeme mu
pomoci. S prací jsme hotovi po západu slunce. Sesbíráme vypadaná semínka.
A jak k dílu, tak k jídlu dostáváme druhou večeři!
Siestu po večeři
si vychutnáváme v tradičním domečku.
Sedíme na rohoži a Ňana nám ukazuje, jak se vykuřuje nádoba
na mléko „Ičansy“ o které jsem se již zmínila. Nejdříve se pořádně vypláchne
vodou, a pak se na řadu dostává ten nejdůležitější krok. Je to neuvěřitelný
rituál. Vezmete speciální trávu a stočíte jí jako šneka do nádoby, která
připomíná aromalampu. Zapálíte jí a druhý konec lampy, ze které stoupá
provoněný dým vkládáte do „Ičansy“. Jenom na chvilinku, pak zaděláte vykouřenou
nádobu víčkem. Nádoba je tak připravená pro další mléko, které má při pití
z této nádoby lahodnou chuť.
Po dlouhém dnu se nám oči klíží, uléháme jak jinak než
v tradičním domečku. Je teplá noc, slyšíme zvuky nočních ptáků, kterých je
tu opravdu hodně. Spánek ale na sebe nenechá dlouho čekat.
Probouzíme se brzy ráno, abychom si užili východ slunce.
Potkáváme jednoho z Ňaniných bratrů, jde na pastvu podojit kravičky, a tak
jdeme s ním. Pocházím z vesnice, takže to pro mě ruční dojení žádnou zvláštnost
není, jsme ale rádi, že můžeme jít s ním a vidět, jak se dojí po
„Africku“. I když je mlha, je krásné pozorovat, jak se slunce snaží prodrat
mléčnou pěnou. Celí urousaní od rosy jdeme na snídani. Dostáváme konvici
výborného mléka s černým čajem.
Bohužel se dnes musíme vrátit zpátky do Nyakyery.
V Kashenyii se nám dostalo krásného přijetí a nechce se nám opustit místo,
kde nám je tak dobře. Lidé jsou tu velice srdeční, když někoho potkáte ve
vesničce, radostně k Vám běží s otevřenou náručí. Loučíme se
s Ňaninou rodinu, Ňanu bereme k nám domů. Nějaký čas stráví
s námi.