Výstavba kliniky ve vesničce Nyakyera II.

 I když v Africe čas vůbec nepotřebujete, přesto tu letí stejně rychle jako doma v Evropě.
Je to i množstvím zážitků, setkáváním se každý den s novými a novými lidmi, kteří se nám přes černou barvu pleti daří po pár týdnech rozpoznávat. Narozdíl od doby, kdy jsme do Ugandy vkročili poprvé a zdáli se nám být všichni stejní :-)
Mezi námi ... i oni mají problém si nás zapamatovat a pletou si nás. Pletou si mě, holku se slovanskými rysy s Juanitou, která má oba rodiče Mexičany :-)

Čas našeho odjezdu se nezadržitelně blížil a my jsme s Terkou měly obavy, že nestihneme první výkop při výstavbě nové kliniky. To se tak i bohužel stalo, ale byly jsme ještě u toho, když se pozemek připravoval pro stavbu. Bylo zapotřebí domluvit se s místními na příjezdové cestě, která nebyla vyřešena. Veronika prosila lidi z vesnice, aby se také zapojili do práce, protože klinika tu bude hlavně pro ně. Je dobré vést místní obyvatele k zodpovědnosti za to, co bude součástí jejich komunity .
Je pravda, že příprava se odehrávala "po Africku". Starosta přislíbil, že se postará o to, aby se přehradil malý příkop ve vesnici, na odbočce k pozemku, kde klinika bude stát.
Prví den se nic nedělo, což nikdo nepředpokládal, když jsme ale za pár dní viděli příkop jako před pár dny, slíbili jsme starostovi, že za ním budume chodit každý den, dokud to nebude hotové, a tak se taky stalo :-)


Cesta se vine mezi domky, pak prudká pravotočivá zatáčka. Co s tím? To větší auto se stavebním materiálem nemá šanci vytočit. Bude nutné zjistit čí je cíp pozemku kolem tohoto místa a poprosit majitele, zda by mu nevadilo, že by se přes něj částečně jezdilo.
Ani nás nepřekvapilo, že by to vadilo. A i pro budoucí klid nám na(ne)šťestí majitel část svého pozemnku za ne zrovna levný peníz prodal.

Díky projektu  České rozvojové agentury získala část financí na započetí stavby.

V dubnu 2014 se začlo se stavbou. Škoda, že to bylo v době, kdy už jsme v Ugandě s Terkou nebyly :-(

Hrubá stavba i se střechou vyrostla během pár měsíců jako z vody.

Podívejte se do fotogalerie, jak celá stavba vypadá.

Výstavba Kominitního centra "Shalom" v plném proudu 

Výstavba kliniky ve vesničce Nyakyera I.

Listopad 2012, ohlédnutí za prací v Ugandě

Pamatuji se, když jsme se šli poprvé podívat na pozemek, který organizace zakoupila pro výstavbu komunitního centra Shalom..
Byli jsme všichni moc zvědaví, jak vypadá, protože už jsem o něm tolik slyšeli.
Je jenom přes banánovníkový háj vzdálený od fary, kde jsem půl roku bydleli. Věděli jsem, že se stavbou by se mělo začít hned, až se seženou potřebné peníze.
Což by se mohlo podařit brzy, díky projektu České rozvojové agentury.

Pozemek je velký, byli jsme všichni překvapeni.
Leží v kopci nad vesnicí, takže je odtud krásný výhled do okolí i na vzdálené kopce.
Nevíme, kdy se začne se stavbou, bylo by škoda nechat zatím pozemek ladem.... a tak se začal obdělávat.

V Ugandě nejsou lidé zvyklí používa ruchadla k práci, ke všemu jim postačí motika a mačeta, a tak to bylo i u nás. Někdy mi to přišlo až k neuvěření, že si tu lidé neumí práci ulehčit. Ale zvyk je zvyk.
Nejednou jsme viděli Uganďana, jak mačtou v ruce shrbený se zády až na zem seká fotbalové hřiště. A pak není divu, že jsme měli tolik pacientů s bolestmi zad.

Velkou práci při obdělávání zarostlého pozemku udělali studenti střední školy, které podporuje organizace ve studium.
Každou sobotu se u nás sešli, aby přidali ruku k dílu. My, když jsem měli čas, tak jsem se nedali zahanbit a šli jim také pomoci.
Člověk by nevěřil, jaký při práci vzbudí poprask. Už když jsme procházeli banánovníkovým hájem s motykami přehozenými přes rameno, slyšíme. "Abažungu .... mawé, mawé." 
A tak jsem místním lidem zbořili mýstus o tom, že "my běloši" nic rukama neděláme.

Práci řídila Jane, naše adoptivní ugandská sestra. Tahle osmnáctiletá holčina hubená jako lunt, které vypadá, že neumí do pěti počítat by sešikovala celý pluk a ani by u toho nemrkla. "Ty budeš kopat tady, ty tady."
"Ne, tam nekopej, tam jsou mravenci." Naše práce je naprosto dokonale organizovaná.

I když už naše ruce byly samý mozol, pořád jsme měli dost energie, kterou nám dodávali i lidé, kteří se na nás přišli podívat. Jedna z kolemjdoucích paní to nevydržela a půjčila si od Amoniho motyku a chvilku kopala s námi, řechtala se u toho na celé kolo a pořád něco v runyankore říkala. Jane nám to překládala, že má velkou radost z toho, že může pracovat s bělochy.


Už kopeme věčnost, otočím se za sebe a jako kdybychom ani nezačali. Půda je tvrdá, samý kámen. A tak rychle přejmeme ugadský styl kopání.Vyšvehneme motyku nad hlavu a prudce ji spusttíme dolů, aby se zatla co nejhlouběji do půdy.
Vypadá to nebezpečně, ale pokud mezi sebou udržíme dostatečné odstupy, půjde to snad bez zranění.
Práce ubývá rychle. A tak během týdne je pozemek obdělán .

Veronika dala pole k dispozici známým lidem z vesnice, kteří nemají svůj pozemek, aby si na něj zasely fazole. Jendou z nich je i maminka od tří dětí. Její manžel jí opustil, a tak se o rodinu stará sama. Nejmladší syn Johny je takové "naše" dítě, protože se narodil přesně na den, kdy Veronika s Ivkou dorazily do Nyakyery.

Půda se tak pomalu, ale jistě připravuje pro vznik komunitního centra "Shalom", které bude sloužit místním lidem i dobrovolníkům.

Fotografie pozemku a práce na něm :-)