Pozdrav z Česka :-)

Zdravíme Vás z domovů v Česku!

Jsme ostudy, že píšeme až po tak dlouhé době. Opět nás pohltila naše rušná civilizace, kde člověk prostě a jednoduše nestíhá a má tendenci všechno odkládat.
Na vlastní kůži zažíváme to, že Evropané mají hodinky a Afričané mají čas :-)

Už jsou to 4 měsíce, kdy jsme s Terkou opustily Afriku. Moc se nám po ní stýská.
Po návratu si prostě člověk nemohl odpustit to, že jsou všude samí "mužungové" - běloši a taky to, když chtěl někoho pozdravit měl na rtech místo "Dobrý den" ugandské "Orirota". To už je ale za námi, tak jako je vzdálená Uganda. I po pár měsících, kdy jsme zpět v naší domovině máme pocit, jako kdyby těch 6 měsíců v Africe byl jenom sen. Procitáme, když se díváme na fotky a videa, které jsme v Africe pořídily, že to opravdu sen nebyl. Z toho, co jsme prožily jsme připravily malou ochutnávku, jak jsme půl rok v Ugandě prožily a to prostřednictvím našich povídání.

Již jsme se setkaly s lidmi v Plzni, Březové u Karlových Varů, Domažlicích, Mrákově, Kladrubech, Dýšině, Štichovicích a Manětíně. Jsme moc rády, že se s lidmi můžeme setkávat a podělit se o to, co nás tak ovlivnilo.

S lidmi v Nyakyeře jsme v neustálém kontaktu a to díky dobrovolníkům, kteří zůstaly v Ugandě - je to Veronika Jakubčiáková a nyní opět i Lukáš Malý, který se do Nyakyery vrátil na léto.
Trochu závidíme, že tam nemůžeme být s nimi, ... ale naše místo je teď opět doma.

Práce organizace ale pokračuje v Nyakyeře dál. Podělíme se o tom s Vámi v dalších příspěvcích.

 

Svátek žen

   Náš dnešní svátek jsme slavily s dětmi v základní škole. Vyráběli jsme společně obrázky pro děti z Plas a farnosti Plzeň Bory.  A ty od Vás, děti, se jim moc líbily!!! Hlavně ti sněhuláciJ

Meeting organizace

    Minulý víkend dorazili všichni členové organizace k nám do Nyakyery na meeting. Hlavním tématem k projednání byla stavba zdravotnického centra SfU. Jelikož organizace bude moct místní faru užívat jen do konce roku, bylo třeba doprobrat konečný vzhled centra, úpravy plánů, finanční situaci a nákup materiálu. A konečně stanovit co nejbližší možný termín zahájení stavby. Z české ambasády byl přislíben nevelký příspěvek na výstavbu.  Finanční prostředky z ambasády by měly být k dispozici začátkem října. Do té doby, jsme se shodli, by bylo dobré mít hotové základy a hrubou stavbu. Peníze z ambasády bychom rádi použili na stavbu střechy. Materiál zde není až tak drahý, spíše platy pracovníků a ta všechna povolení a papírování kolem stojí hodně. 20 000 cihel za 28 000 kč už je přichystaných a příští týden budou dovezeny a bude se moci začít. Ještě se řeší problémy s přístupovou cestou. Máme velkou radost, že ještě stihneme u toho být!:-)

   Bylo třeba také prodiskutovat konečnou podobu centra. Z našeho pohledu (všech dobrovolníků) nám přišlo přehnané shánět peníze na velkou nemocnici (kterou někteří členové původně chtěli), kterou by bylo těžké rozběhnout, zajistit a udržet dostatečný počet pracovníků a zpřístupnit služby všem chudým lidem v okolí. Potřeby lidí jsou z naší denní činnosti jasné. Je nutné jim zajistit snížení nákladů na transport, kvalitní zdravotnické centrum, dostupnost běžných vyšetření- laboratorních, krevní obraz, biochemické vyšetření krve, zajištění základních zobrazovacích metod- rtg, ultrasonografii…

  V klidu jsme vše projednali, vzájemně si naslouchali a shodli se, že v budoucnu by z našeho zdravotnického centra měla vyrůst přesně taková středně velká kvalitní klinika, která bude schopna zajistit a udržet svůj běh, poskytovat běžné zdravotní a laboratorní služby a být finančně přístupná chudým venkovanům.  Zároveň díky fungující klinice budeme mít finance na zajištění léků a poskytování paliativní péče i těm nejchudším.

  Též jsme projednávali registraci organizace v USA, podporu studentů ze střední školy, studentů medicíny, program na vyhledávání dobrovolníků u nás, tak aby vše mohlo dále pokračovat.

   Vše stojí na modlitbě, komunikaci, vzájemném naslouchání a úctě. Pak může teprve něco vznikat. Konečně jsme cítily, že jsme jeden tým, dobrý tým. Začátky jsou těžké, ale krásné zároveň. Přinášejí těžkosti, ale i řešení. Jsme moc rády, že toho můžeme být součástí! I díky Vám! Děkujeme za podporu a Vaši přízeň! 

     Pokud byste někdo z Vás měl tu možnost a rádi byste se podíleli na výstavbě zdravotnického centra Shalom for Uganda, ať už finančně nebo fyzickyJ budeme velmi vděčni a nadšeni!

      Děkujeme!   

Fotogalerie meeting                  

Ugandská a česká návštěva

                Milí přátelé, moc Vás opět všechny zdravíme, utíká nám to tu nějak hodně rychle. Příště už se sejdeme osobně, moc rády bychom a věříme, že budeme schopny, se setkat s většinou z Vás.

                Už je to skoro měsíc, co nás v naší malé vesničce navštívila první dáma Ugandy. Janett  Museveni.  Byly jsme před víkendem s jedním z našich pacientů v nemocnici v Mbaraře a tak se nám pacienti „doma“ nakupili a sobota byla celkem náročná. Najednou se po vesnici nese, telefony drnčí- jede sem JanettJ Nejprve jsme si myslely, že je to dobrý vtip, co by tady taky v takové „díře“dělala. Ale nebyl. Navštěvuje pravidelně odlehlé kouty země a zajímá se a podporuje rozvoj v zemědělství, školství i zdravotnictví na úrovních jednotlivých subcountů. Jelikož z distriktu Ntungamo  pochází, o jeho subcounty se zvláště zajímá a nenechává lidi bez pomoci. Dovyšetřily jsme posledního pacienta, vzaly na sebe nejlepší kousky ze svých šatníků a utíkaly nahoru ke vládní budově, kde už byla spousta ochranky, velkých aut a důležitých lidí. 

                Pod hlavním stanem na skorotrůně seděla 1. dáma. Přes velký a široký klobouk ji nebylo zprvu skoro možno vůbec spatřit. Ale moc ji to slušelo J. Vyslechla zástupce, zodpovědné za jednotlivé rozvojové programy, podpořila lid svým projevem a i na nás si udělala chvilku. Tak jsme ji také stihly říci o naší činnosti zde, v Nyakyeře, že se tady snažíme hlavně rozběhnout paliativní péči. Moc se jí program naší organizace líbil, potřásla si s námi rukou, požehnala nám a hezky jsme se rozloučily. Juanita již komunikuje s jejím sekretářem, tak snad máme naději v brzkou audienci v Kampale a případnou podporu naší organizaci.

                O 2 dny později nás svou návštěvou potěšila tříčlenná česká parta. S Julkem, Simonou a Blankou bylo vše domluvena velmi narychlo a vyšlo to. JOdbočku sem k nám našli bez problémů.  Naše kuchařka Definy se těšila snad ze všech nejvíce a na přípravě tradičního ugandského jídla si dala opravdu záležet. Stejně tak na úklidu a výzdobě. Díky, zde až tolik nepřekvapivému, opětovnému výpadku proudu jsme prožili krásný a příjemný večer při svíčkách, moravském víně a pravém českém humoruJ Cítily jsme se opět jako doma.

  Ráno jsme brzy vyrazili na kopec za domem na východ slunce, také ukázaly našim přátelům pozemek pro kliniku.  Měly jsme i pár pacientů, tak návštěva nakoukla i do ordinace. Odpoledne jsme ještě stihli návštěvu školy a vedlejší vesničky, kde nám náš překladatel Gerald vysvětloval proces výroby místní pálenky- Waragi. Dostali jsme banány, vyzkoušeli místní africký sklípek s ochutnávkou waragi a pomalu se loučili. Naše přátele ještě čekala daleké cesta na jih, kde se chystali začít svou ugandskou dovolenou návštěvou goril. Po poznání pravého ugandského venkova odjížděli nadšeni.  Setkání čechů v Nyakyeře se moc vydařilo!

Fotogalerie česká návštěva

Národní park Lake MBURO

 Národní parky jsou tu překrásné, měly jsme to štěstí a navštívily dva z nich. Zážitky byly a stále jsou tak velké a četné, že Vám je taky musíme popsat. Ale pěkně popořádku. Ještě než nás před vánocemi opustil Lukáš, vyrazili jsme do národního parku Lake Mburo.  Máme ho nejblíže, nachází se kousek za Mbararou a je slavný především pro hojnost pruhovaných zebřích slečen. Zebří byla dokonce i restaurace, kde jsme se mimo jiné výborně naobědvali a od stolu s výhledem na jezero Mburo, spatřili prvního hrochaJ Výpravu za naším prvním safari jsme podnikli odvážně s naší Šárkou, odpoledne spadla pořádná enžura (déšť) a velké dobrodružství začalo!

Z deníku od Terky:

 A je to tady, nemůžeme dospat, ale v 5:35 už zvoní budík. Zvířátka v parku volají. Vyrážíme oslavit 60. den v Africe naším dalším společným výletem. Vybrali jsme park Lake Mburo, nachází se cca 40 km za  Mbararou a podle průvodce se máme na co těšit, hlavně zebry, antilopy, buvoly, krokodýli  a hroši. Tak se těšíme a jak!.:-)

 Máme nepatrné zpoždění, v 6:15 Ivka otáčí klíčkem, Šárka moc nepila, má slabou půlku nádrže, tak si určitě brzy cucne. Svítá, hrbolatá nyakyersko-ntungamská cesta nás dokonale probouzí. Ke snídani kupujeme u stánků banány. Opět žasneme nad africkou logikou. Malé za 2500, za žádnou cenu nezlevní, prodává nám tedy za stejnou cenu velkéJ Buchtičky pečené, buchtičky smažené a frčíme! Banánové slupky létají z okének a už jsme v Mbaraře. Panuje skvělá nálada, ani špinavá a už po ránu hlučná Mbarara, nám ji nezkazí. Odbočku v Sanze jsme asi někde museli minout, vjíždíme nakonec branou Nshara.  Cestou po odbočce vidíme, jen nám tolik známé, krávy a žertujeme, že to bude vše, že ostatní zvířata, která tolik očekáváme, budou zalezlá v tom hustém a neprostupném křoví. Najednou ale s nesmírnou elegancí před námi kráčejí 3 antilopy. Je to nádherné ranní uvítání a to  ještě před hlavní branou parku. Následně nás vítá prase bradavičnaté, které taky se svou rodinkou vyrazilo na snídani. „We are residents“. Máme to o 10 dolarů levnější, to se tady moc často nestává. Mapu neberem, mají jen za 15 000- no jo, češi se nezapřouJ A frčíme! Stále nejsme dostatečně namlsaní antilop a prasat. Pro pestrost se po chvilce přidávají jeřábi korunkatí a vyhlašujeme soutěž, kdo 1. uvidí zebru. Kupodivu vítězí řidička Ivka, je v řízení už tak dobrá, že toho bez problému zvládá více. „Hele, támhle vzadu bylo něco pruhovaného!“ Dup na brzdu, couvne si. „Né, kde?“Zoomujeme třemi foťáky křoví. - „Jó, je pruhovaný, jůů zebra!“ Po deseti metrech za zatáčkou nám  jde druhá po silnici naproti.  A další! Ocitáme se v pruhovaném světě, každý má svou stranu, své okénko, snažíme se kochat, ale hledáček nás nepouští. „Jé, hele, támhle proběhla opice“: volá Luky. „Kde, kde?“  A už jich je tu celá tlupa, tlupa makaků- držte si foťáky, držte si banány a frčíme dál. Baterka ve foťáku bliká, hladové oko svítí Šárce pro výstrahu. Baterky nějak ale dáváme dohromady a oko občas blikne a zase zhasne, věříme, že to vyjde akorátJ Velká vodní plocha jezera Mburo už z dálky vykukuje. Parkujeme na velkém parkovišti na břehu jezera. Domlouváme na druhou hodinu lodičku na hrochy a jdeme se posílit do zebří restaurace. Zatímco si vychutnáváme naše dobroty na talíři, ve vodě před námi si plave hroch, jůůů, 1. hrochJ. Nastupujme na palubu zelené bárky, která nás snad dokolébá tam i zpět. Kapitán vítá 4 popeláře na palubě a vyplouváme. Nejprve zátoka hrochů. Fotíme jak diví, trochu se bojíme, aby se loďka nenaklonila ještě více, když se všichni při vynoření hrocha hrneme k jedné straně. Ale drží se. Nejprve lezou uši, pak očka, nozdrami si odfrknou a už zase mizí pod hladinu. Takový hipo vydrží pod vodou 5-15 minut, malé hrošátko až 3 minuty. Pohybují se blízko u břehu, kde je hloubka kolem 1 metru a za den dokážou spořádat až 40kg trávy. Z hroší zátoky vzhůru dál na orly, krokodýly a za dalšími rodinkami hrochů. Je sice malinko chladno a vypadá to na další déšť, a to jsou krokodýli pod vodou, ale máme štěstí, rozhodli se nám průběžně ukazovat. Orli jsou cca po 50 metrech rozmístěni na strážných stromech a mají tak přehled o všem, co se děje dole u břehu. Malá krokodýlčata si válejí šunky na spadlé větvi, v 6 měsících už žijí bez matky. Kapitán nám bleskově dává avízo, že se u břehu objevil velký krokodýl nilský – všichni jsme ho stihli, než zmizel pod hladinu, pořádnej kus. Další hiporodinky vystrkují hlavinky – frkají, zívají, zadky vystrkují, i v celé hroší šíři nám dva zapózovali na břehuJ. A celou tou nádhernou scenérií v pozadí znějí rozmanité zvuky ptactva. Kterého tady teda je. V Ugandě prý nejvíce na světě. Dokládá to i naše, na okno nám neustále ťukající, nyakyerská parta – v čele s Edou, následuje pták trapák a Edudant s FrancimóremJ  Jsme prostě doktoři od jezera hrochů, místo si nás získalo, vracíme se z projížďky nadšeni. Odevzdáváme popelářské vestičky, webare sebo, webare niabo a hurá dál!

 Kaskadér, kaskadér, je ten, kdo se vydal TOUHLE cestou, TÍMHLE autem, s TOUTO nádrží a BEZ mapyJ Zvířátka po dešti opět vylézají a to v celkem zajímavém seskupení. Stádo antilop vede prase bradavičnaté a každou chvíli očekáváme přímo na cestě buvola. Slíbila jsem to Ivce. Pěkně nám to teď vycházelo. Vždy, když jsme si přáli nějaké zvířátko vidět, bylo tuJ Stejně tak teď i buvol, razil si to přímo proti nám. Naštěstí se po chvilce rozhodl odbočit do houští. Po pár kilometrech zjišťujeme, že Ivka očekává jezero úplně někde jinde než zbytek výpravyJ Jsme na rozcestí a nevíme, kam dál. No, to byl tedy zase nápad, vyrazit bez mapy.  Kde je jezero, jsme si neujasnili, zůstáváme dezorientovaní. Ale vybíráme odbočku a pokračujemeJ Po ujetých pár metrech míjíme  jeepa s bělochem, ptáme se na cestu, dostáváme mapu. Hurá, jak později zjišťujeme, tohle bylo osudové setkání a lepší dárek jsme opravdu nemohli dostat.  I když stále ještě přesně nevíme, kdes jsme (bohatý běloch měl v autě milou společnost, směry úplně nesedí), ale zhruba tušíme a jedeme dál, čas kvapí.  Ivka se za žádnou cenu nechce tou příšernou cestou vracet. Kdyby tušila! Vůbec nebyla příšerná.

 Díky ukazatelům na kamenech na rozcestích se ale dostáváme na Kazuma track.  V tuto chvíli bylo určitě ještě lepší se vrátit. Kdo to ale mohl tušit. Tak se pomalu a jistě řítíme do útrob podmáčených luk Kazuma a Research track. Bahno si pod koly čvachtá a naše Šárka (Toyota Corona) mu prostě místy podléhá. Ivka na sobě nedává nic znát a vypadá naprosto klidně. Zdání klame, popisuje nám svůj momentální fyziologický stav (teď tedy už lehce patologický). Volantu se ale drží a rozhodla se bojovat a dovést nás do cíle. Nesmírně si toho vážíme. Já, momentálně v roli hlavního optimisty, se snažím každou průserovou situaci zlehčovat a upozorňuji na nutné kochání modrých ptáčků, buvolích stád, pruhovaných slečen, chystajících se na kutě. Ano, začíná se připozdívat, dumáme nad tím, jak včas, než park zavřou, stihneme dorazit k hlavní bráně.  Máme tak hodinu a půl. Alespoň  ale už víme, kde se nacházíme, hladové oko nám přeje a přestalo na sebe upozorňovat. Stále panuje dobrá nálada. Místa, která jsou na mapě značena  žlutě, nemají být náročná, jenže odpolední slejvák stihl všechno změnit.  Úseky jsou horší a horší. Šárka to žene kupředu, uvízla ale v hlubokých bahnitých a velmi kluzkých kolejích. Na tlačení z boku nemáme kapacity. Ivka to rázně rozhodla, pořádně couvla a sklouzla to prostě skoro napříč – byla to jediná možnost. Charakter parku tady je úplně jiný, připadáme si jako v pravé divoké přírodě. Říkám Ivce: „já být lvem, tak bych se usídlila tady.“ Taky že jo, když nám pak doma v klidu Veru vypráví zážitky z minulé návštěvy – byli tu!:-) Optimismus nás neopouští a stále si průjezd divočinu na max. užíváme. Jen nás mrzí, že Ivka tolik nemůže. Míjíme obrovská stáda buvolů, o tom Ivka snila. Není už čas na kochání, čas letí, my néL, musíme jet. A zas jsme v louži, jdeme roztlačovat. Z posledních sil od sebe odstrkujeme Šárku, ať už jede. Hrne na nás nánosy bahna.  Teď už na nás abažungu nikdo volat nebude. Ale jedeme, to je podstatné. Po chvilce se nestačíme divit, jsme na jakési křižovatce plné hlubokého bahna. Uprostřed něho na nás zírají 2 černé tečky. Vidíme hlavu, nějaké obrovské tělo, které se ani nepohlo. To buvol si právě vychutnává svou bahenní koupel.  Máme bahno sice i za ušima, ale na něj nemáme.  No hlavně, že jsme nezapadli tady, když vidíme, jak se pomalu zvedá a blíží sek nám.:-) „Šlápni na to! “ A rychle odsud pryč. Research track dostála svému jménu, ale nakonec jsme na ní správně a doufáme, že dobrý úsek vydrží. Nevydržel, Šárka je opět pohlcena. Dáváme do toho všechnu svou sílu. Už už to vypadá, tlačíme dopředu, nic, tak dozadu, skoro, jenže kloužeme stejně jako Šárka. Největší nános tentokrát schytala Markétka. Luky zas ztrácí, své věrné a mysleli jsme si, že nedobytné, žabky. Otáčky na 6, Ivka to couvla, jenže z bláta do louže a to doslova LTak znova. Nevzdáváme se a opět dáváme bahnu vale a hasíme si to dál.:-)Chvilkami, když jsme dobíhali za Ivkou, která to vždy projela dopředu až na jistou pevnou půdu, připadáme si jako naprosté slečinky, jejichž lodičky právě pohltilo bahno a  běží si tu noční savanou plnou lvů za svým manželem v rozpadlých žabkáchJ Asi každého z nás napadlo, že bychom tu mohli uvíznout a museli tu přenocovat. O nabídce parku, vyrazit na noční projížďku, jsme věděli. To, že si ji ale nenaplánujeme a skoro opravdu podnikneme, už ne.:-) O to byla ale projížďka tímto místem krásnější a děsivější.

   Zvířátka přicházejí blízko k cestě a doslova nám dávají dobrou noc. Ještě jedno roští na okraji obrovské louže s námi Ivka vymetla. „Tady to vem zleva, lehce lízneš ty dva keře a jsme venku.“ Byli, řidička ale už valí jen na jistotu a křoví projíždíme skrzJ Hurááá, rozcestí se značenou Ruroko track, na pospas lvům tu nezůstaneme! Blížíme se do cílové rovinky, vychechtaní dorážíme k závoře jen s minutovým zpožděním. Strážce park obchází Šárku zpředu, obchází ji zezadu a v jeho výrazu spatřujeme obdivJ „ Tvařte se jakoby nic!“ Autíčko jen místy odkrývá původní barvu karosérie. Jsme naprosto vysmátí, všechno, jen ne vážný výrazJ Benzín vystačil, baterky vydržely, bránou jsme projeli akorát, zážitků nesčetně. Tak příště…ak chcete, možete ist s námi: CK Ivka, Šárka a spol.:-)

 Fotogalerie Lake MBURO

  

Příběh Vanesy a Rosalie - naše milé omukikuru

Když se narodí dítě, přichází na svět s pláčem a všichni kolem se radují. Na sklonku života je to obráceně … nebo tak si myslím, že by si to většina z nás přála. Odejít smířeni s našimi blízkými a radovat se z toho, co jsme na tomto světě prožili.

To jsme zažili i u našich paliativních pacientek – Rosalie a Vanesy. Jejich pozemský čas se naplnil. Jsme moc rádi, že jsme je mohli v posledních chvilkách „doprovázet“ v jejich utrpení a stát se součástí jejich rodin.

Paliativní pacientka Vanesa - z deníku od Markéty :

Je  sobota ráno před druhou nedělí adventní. Krásný sluneční den, který nás jen pobízí k tomu, abychom zamířili do Ngomby za Vanesou.

Navštívili jsme ji již minulý týden. Její zdravotní stav se zhoršil. Vyplnili jsme s ní potřebný dotazník pro hospic v Mbaraře, na základě kterého se podařilo získat pro Vanesu morfium.

Stoupáme tedy opět do kopců, abychom Vanese tento drahocenný lék předali. V jednom úseku cesty se nám otevře pohled na údolí, kde máme hliněné domky jako na dlani, tají se nám dech. Z jedné z chatrčí stoupá dým. Zaostříme naše pohledy na toto místo a uvidíme sud stojící přímo uprostřed ohně. Je to způsob, jak místní lidé připravují alkoholickou pochoutku zvanou waragi – banánovici. Z kopců na nás volají děti – abažungu, abažungu (běloši, běloši) :-)

Přicházíme k domku, kde žije Vanese. Vítají nás její malá vnoučata, které sedí přede dveřmi a připravují oběd – kasavu a banány matoke. Jsou krásně ušmudlané. Vanesu nacházíme hned v prvním z pokojů. Rodina ji přestěhovala z jejího pokojíku, aby mohla být součástí rodinného života a necítila se odsunutá v poslední z místností. Bolest, kterou jí nemoc způsobuje jí nedovolí mluvit. Její tělo je nemocí natolik oslabené, že jí činí problém udělat sebemenší pohyb. Vysvětili jsme její dceři, jak má mamince dávat léky proti bolesti. Když se Vanesy ptáme, jestli má nějaké přání, odpoví nám, že by byla ráda, kdybychom jí opět navštívili. Toto její přání se již ale nenaplní.

Vanesa, jak jsme se dozvěděli, zemřela ten den v noci. Její pozemský čas se tak naplnil. Věříme, že v posledních hodinách života netrpěla a že zemřela vnitřně smířená nejen se svým zdravotním stavem, ale také se svoji rodinou. Dokazuje to starostlivost jejích dětí, jak se v posledních dnech o svoji maminku dokázaly postarat.

Paliativní  pacientka Rosalie – naše omukikuru z Rwamakukuru

15.12.2012

Ze spánku nás brzy ráno probudilo bušení na dveře. První vyběhla Terka, zjistila, že je to Karoline, dcera od Rosalie. Rosalie si prý ještě přeje vidět nás, abychom se s ní přišli všichni rozloučit a poděkovali za její život.

Přiznám se, že se nám moc nechtělo. Venku lilo jako z konve, nejhorší déšť, který jsme tu zažili. Nasoukali jsme do sebe každý kousek chleba a vyrazili na cestu. Jane s Verčou šly napřed, aby se ve vesnici zastavily pro omušomesu (jáhna). S Terkou a Ivkou jsme vyrazily až za nimi. Dokonce se ze svého pokoje na poslední chvíli vynořil i Luki a rozhodl se jít s námi.

Jdeme kolem základní školy a dál mezi banánovníkovém háje. Lije a lije, neutišitelný déšť, provazce vody způsobují, že jsme promočení až na kost.

Jdeme jeden za druhým včele s omušomesou. Blížíme se k domečku Rosalie. Vcházíme dovnitř. Ještě nás vítá.

Přichází její sousedé, kteří se s ní také přišli rozloučit. Oči jí září. Srdíčko jí bije pomalu, špatně se jí dýchá. Je ale cítit, že je šťastná. Zapalujeme svíčky, kapky vody dopadající na plechovou střechu společně s přítmím chaloupky vykouzlí nepopsatelnou atmosféru. Je to pro mě asi nejsilnější zážitek, který jsem doposud v Ugandě zažila.

Omušomesa se začíná modlit, zpíváme písničky. Jsme moc rádi, že jsme přeci jenom přes nepřízeň počasí vyrazili. Až tady si uvědomujeme, jak moc to pro ní znamená!

Sedíme na zemi na rohožích, dostáváme hrnek s čajem. Všechny sousedky se na nás smějí, každá si s námi chce podat ruku.

Smrt je zde brána jako neodmyslitelná součást života. Ještě chviličku posedíme, naposledy se skláníme nad Rosalií. Nedokážeme se vyloučit. Má velké bolesti. Dáváme jí léky a Rosalie pokojně usíná.

Rosalii jsme ještě pár krát navštívili, její zdravotní stav se ale den ode dne horšil. Naše milovaná omukikuru zemřela v polovině ledna.

Je neuvěřitelné, že lidé, které jsme před pár měsíci ani neznali tolik ovlivnili naše životy,…doufáme, že k lepšímu. Přirostli nám k srdci a vzpomínka na ně nás bude provázet již po celý život.

V zemi oplývající mlékem

Kousek od městečka Rubare se nachází vesnička s názvem Kashenyi. Natolik nám učarovala, že neodoláváme pokušení a vydáváme se po novém roce již po druhé do africké krajiny s nádechem savany. Pozvala nás Ňana, studentka zdravotní školy, která zde žije se svoji rodinou. Jejich život nebyl vůbec jednoduchý.

Ňanina maminka je původem z Rwandy, tatínek z Ugandy, ale oba jsou ze stejného kmene – Kina Rwanda. Rodiče se usadili po svatbě v Ugandě v Kashenyi. Tatínek jim zemřel velice brzy, po jeho smrti museli oblast Kashenyi opustil, vypadalo to, že skončí na ulici. Maminka byla ale natolik pracovitá, že společně s nejstarším Ňaniným bratrem, který se vzdal pro rodinu studií, postavili rodinu znovu na nohy. Získali zpět i pozemek, který museli před několika lety opustit.

Žijí v nádherné krajině. Všudy přítomné pastviny obklopují shluky kulatých domečků vystavěných tradičním způsobem – z bláta a střechy z přírodního materiálu. Připadáme si jako v pohádce. Jeden z domečků patří Ňanině rodině. (Vedle něho mají vystavěný prostý zděný domeček.)

Projíždíme autem krajinou, víme, že už jsme v oblastí oplývající mlékem, protože věřte nebo ne, mléko tu pijí pořád. Vystoupáme do kopce, míjíme nádherný starý strom, již od minule ale víme, že nám je zapovězený. Je pod ním neustále shluk lidí, kteří uctívají hada. Prý žije uvnitř kmene. Krajinou se nese zvuk afrických bubnů, aby vzdali poctu hadovy, po zádech mi běhá mráz.

Polní cesta nás vede krajinou k dalším domkům. Brzy ale zjišťujeme, že to ještě není cíl naší cesty. Abychom bezpečně našli Ňanin domeček, naproti nám přichází její nejstarší bratr. Sjíždíme z polní cesty na travnatou půdu, trochu máme strach z všudypřítomných akácií, aby se náhodou jednomu z jejích trnů nezalíbilo v našem kole. Naštěstí nezalíbí  :-).  Auto zaparkujeme na dvorku přímo před kupou sušících se fazolí.

Ňanina rodina nás přivítá jak jinak, než mlékem. Pořádná konev mléka. S Veronikou si užíváme mléka z tradičních nádob „Ičansy“, ze kterých má mléko opravdu netradiční chuť, o nich ale až později. Pepa mi šeptá do ucha. „Tolik mléka, to nedám!“ Posunky mu ukazuji, že přeci nemusí vypít všechno. Z omylu mě ale vyvede Ňana, která Pepovi říká, že jako pořádný chlap musí vypít minimálně 10 hrnků. :-)

Je tu nádherně, sluníčko se do nás pěkně opírá. Ještě před obědem se vydáváme na průzkum okolí. Za živým plotem se otevře nádherný pohled na rodinný pozemek, je obrovský. Sahá až k samotné Rwandě, hranice jsou tvořeny řekou. Jak rádi bychom skočili v parném počasí do vody. Je ale zkalená a pro nás neafričany to není úplně nejlepší nápad. Nezbývá tedy nic jiného, než odolat. Čemu ale odolat nelze, je stanout alespoň palcem u nohy ve Rwandě. A tak zkoumáme, jestli někde neuvidíme kmen, který by nám to umožnil a mohli bychom po něm do Rwandy přelézt. … nakonec nacházíme, ale ztrouchnivělý. Raději to nepokoušíme. Už máme hlad a tak se vracíme zpátky. Cestou potkáváme další tradiční domky, které jsou mnohem prostší než ty, které jsme již viděli. Obdivujeme pro nás netradiční rostliny, kterých je tu nespočet. Procházíme poslední přírodní brankou zpátky k domečku, místo branky tu mají mezi živými ploty větve akácie, které jedním pohybem odsunou. Už zdálky cítíme vůni připravovaného jídla. Maminka Ňany ho dělá ve venkovní kuchyni – okrouhlý domeček se „slaměnou“ střechou z pod které stoupá dým z ohýnku.

Sedíme již uvnitř domu, před námi je postaveno tolik hrnců, že si vůbec nepřipadáme jako v Africe. Kvůli nám zabili dokonce i kozu. Maso je pro Uganďany velice vzácné, dopřávají si ho jenom o velkých slavnostech a na Vánoce.

Kromě tradičních banánů matoke najdeme pod pokličkami i rýži a těstoviny! Neuvěřitelné! Na co se ale moc těšíme je místní pochoutka zvaná ešabwe. Připravuje se z másla a mléka. Svou chutí nám připomíná sýr, který nám tu tolik chybí. Po jídle jsme narváni k prasknutí, ani hnout se nemůžeme.

Navečer Pepa neodolá pokušení a zkoumá, co se bude dělat s fazolemi, které se suší na dvorku. Na odpověď nečeká dlouho. Dostane do ruky dlouhý klacek a je mu ukázáno, jak se fazole dostávají z lusků. Připomíná to mlácení obilí cepem. A tak i my se nenecháme zahanbit a jdeme mu pomoci. S prací jsme hotovi po západu slunce. Sesbíráme vypadaná semínka. A jak k dílu, tak k jídlu dostáváme druhou večeři! 

Siestu po večeři si vychutnáváme v tradičním domečku.

Sedíme na rohoži a Ňana nám ukazuje, jak se vykuřuje nádoba na mléko „Ičansy“ o které jsem se již zmínila. Nejdříve se pořádně vypláchne vodou, a pak se na řadu dostává ten nejdůležitější krok. Je to neuvěřitelný rituál. Vezmete speciální trávu a stočíte jí jako šneka do nádoby, která připomíná aromalampu. Zapálíte jí a druhý konec lampy, ze které stoupá provoněný dým vkládáte do „Ičansy“. Jenom na chvilinku, pak zaděláte vykouřenou nádobu víčkem. Nádoba je tak připravená pro další mléko, které má při pití z této nádoby lahodnou chuť.

Po dlouhém dnu se nám oči klíží, uléháme jak jinak než v tradičním domečku. Je teplá noc, slyšíme zvuky nočních ptáků, kterých je tu opravdu hodně. Spánek ale na sebe nenechá dlouho čekat.

Probouzíme se brzy ráno, abychom si užili východ slunce. Potkáváme jednoho z Ňaniných bratrů, jde na pastvu podojit kravičky, a tak jdeme s ním. Pocházím z vesnice, takže to pro mě ruční dojení žádnou zvláštnost není, jsme ale rádi, že můžeme jít s ním a vidět, jak se dojí po „Africku“. I když je mlha, je krásné pozorovat, jak se slunce snaží prodrat mléčnou pěnou. Celí urousaní od rosy jdeme na snídani. Dostáváme konvici výborného mléka s černým čajem.

Bohužel se dnes musíme vrátit zpátky do Nyakyery. V Kashenyii se nám dostalo krásného přijetí a nechce se nám opustit místo, kde nám je tak dobře. Lidé jsou tu velice srdeční, když někoho potkáte ve vesničce, radostně k Vám běží s otevřenou náručí. Loučíme se s Ňaninou rodinu, Ňanu bereme k nám domů. Nějaký čas stráví s námi.

Kromě skvělé nálady si odvážíme i spoustu mléka :-) 

Fotogalerie

Návštěvníci

O Vánocích ugandský domeček praskal ve švech. Naše africká rodinka se rozrostla o další členy, takže nám smutno rozhodně nebylo! A proč zrovna návštěvníci? Před nějakým časem pozorovala Terka hvězdy s naší africkou kamarádkou Jane. Jane se Terky zeptala, z jakéže planety to vlastně pocházíme? A tak jsme tu na Vánoce měli spoustu návštěvníků z „planety“ jménem Evropa a Amerika.

Ještě před Vánoci se nám z Kalifornie vrátil P. Alfréd, který v USA strávil 3 měsíce. P.Alfréd Ntungwesige je rodilý Uganďan, pochází z vesničky Kahengere, která je jen pár kilometrů vzdálená od Nyakyery, kde nyní žijeme. Je spoluzakladatelem organizace „Shalom for Uganda“. Je knězem, studoval dlouhá léta v Itálii a v USA, takže se v něm krásně snoubí africká nátura a dlouhá léta prožitá v zahraničí.

Bohužel jsme se museli rozloučit s jedním ze členů africké rodiny – Lukášem, který tu s námi pobýval 3 měsíce, povinnosti ho volali k návratu domů do ČR. Čas tu neběží, ale přímo letí, takže i my s Terkou budeme brzy sedět v letadle, které nás vezme domů.  Do poloviny dubna je ale ještě naštěstí čas. Ne že bychom se netěšily na návrat, ale cítíme se tu prostě dobře.

Lukiho jsme na letišti v Entebbe „vyměnili“ za Pepu – mého manžela. Mám obrovskou radost, že za námi mohl na 3 týdny přijet. Naši partu také posilnili Ňana s Medardem. Studují v hlavním městě zdravotní školu.

Na Štědrý den se tu jako dárečky objevili další 4 lidé z ČR – rodina Fulnečkových. V Africe jsou už skoro jako doma, mají ji zcestovalou křížem krážem. Uganda jim ale ještě scházela, a tak při toulkách „Perlou Afriky“ zamířili i k nám.

Blížil se nový rok a náš domeček neodmítl další partu návštěvníků z USA – Kristine, Mika, Juanitu a Stephanii. Jsou to přátelé otce Alfréda, který s nimi studoval na univerzitě v Chicagu.

Chtěli si prohlédnout místo, odkud pochází otec Alfréd a podívat se, jak tady pracujeme. Navštívili jsme s nimi naše paliativní pacienty. Na Silvestra sami pořádali kurz pro děti z místní střední školy, nabídli jim pro ně zajímavá témata a celá akce byla zakončená silvestrovským večírkem.

Moc se jim tady líbilo. I když stejně jako my v prvních dnech, nevycházeli z údivu, co je v Africe možné. Rozhodli se, že se pokusí zaregistrovat naši organizaci „Shalom for Uganda“ v USA. Bude to ale běh na dlouhou trať, vyřídit veškeré papírování. Díky registraci ale získáme další sponzory v jejich zemi.

Je polovina ledna a nám přijde, že náš domek zeje prázdnotou. Však to znáte, když odjíždí návštěva na jednu stanu se Vám uleví, že se život vrací do starých kolejí. Na druhé straně je nám smutno. Ale jenom trochu, protože jsme měli možnost poznat spoustu skvělých lidí z jiných planet!