Když se narodí dítě, přichází na svět s pláčem a
všichni kolem se radují. Na sklonku života je to obráceně … nebo tak si myslím,
že by si to většina z nás přála. Odejít smířeni s našimi blízkými a
radovat se z toho, co jsme na tomto světě prožili.
To jsme zažili i u našich paliativních pacientek – Rosalie a
Vanesy. Jejich pozemský čas se naplnil. Jsme moc rádi, že jsme je mohli
v posledních chvilkách „doprovázet“ v jejich utrpení a stát se
součástí jejich rodin.
Paliativní pacientka Vanesa - z deníku od Markéty :
Je sobota ráno před
druhou nedělí adventní. Krásný sluneční den, který nás jen pobízí k tomu,
abychom zamířili do Ngomby za Vanesou.
Navštívili jsme ji již minulý týden. Její zdravotní stav se
zhoršil. Vyplnili jsme s ní potřebný dotazník pro hospic v Mbaraře, na
základě kterého se podařilo získat pro Vanesu morfium.
Stoupáme tedy opět do kopců, abychom Vanese tento drahocenný
lék předali. V jednom úseku cesty se nám otevře pohled na údolí, kde máme
hliněné domky jako na dlani, tají se nám dech. Z jedné z chatrčí
stoupá dým. Zaostříme naše pohledy na toto místo a uvidíme sud stojící přímo
uprostřed ohně. Je to způsob, jak místní lidé připravují alkoholickou pochoutku
zvanou waragi – banánovici. Z kopců na nás volají děti – abažungu,
abažungu (běloši, běloši) :-)
Přicházíme k domku, kde žije Vanese. Vítají nás její malá
vnoučata, které sedí přede dveřmi a připravují oběd – kasavu a banány matoke.
Jsou krásně ušmudlané. Vanesu nacházíme hned v prvním z pokojů.
Rodina ji přestěhovala z jejího pokojíku, aby mohla být součástí rodinného
života a necítila se odsunutá v poslední z místností. Bolest, kterou
jí nemoc způsobuje jí nedovolí mluvit. Její tělo je nemocí natolik oslabené, že
jí činí problém udělat sebemenší pohyb. Vysvětili jsme její dceři, jak má
mamince dávat léky proti bolesti. Když se Vanesy ptáme, jestli má nějaké přání,
odpoví nám, že by byla ráda, kdybychom jí opět navštívili. Toto její přání se
již ale nenaplní.
Vanesa, jak jsme se dozvěděli, zemřela ten den v noci.
Její pozemský čas se tak naplnil. Věříme, že v posledních hodinách života
netrpěla a že zemřela vnitřně smířená nejen se svým zdravotním stavem, ale také
se svoji rodinou. Dokazuje to starostlivost jejích dětí, jak se
v posledních dnech o svoji maminku dokázaly postarat.
Paliativní pacientka Rosalie –
naše omukikuru z Rwamakukuru
15.12.2012
Ze spánku nás brzy ráno probudilo bušení na dveře. První
vyběhla Terka, zjistila, že je to Karoline, dcera od Rosalie. Rosalie si prý
ještě přeje vidět nás, abychom se s ní přišli všichni rozloučit a
poděkovali za její život.
Přiznám se, že se nám moc nechtělo. Venku lilo jako
z konve, nejhorší déšť, který jsme tu zažili. Nasoukali jsme do sebe každý
kousek chleba a vyrazili na cestu. Jane s Verčou šly napřed, aby se ve
vesnici zastavily pro omušomesu (jáhna). S Terkou a Ivkou jsme vyrazily až
za nimi. Dokonce se ze svého pokoje na poslední chvíli vynořil i Luki a rozhodl
se jít s námi.
Jdeme kolem základní školy a dál mezi banánovníkovém háje.
Lije a lije, neutišitelný déšť, provazce vody způsobují, že jsme promočení až
na kost.
Jdeme jeden za druhým včele s omušomesou. Blížíme se
k domečku Rosalie. Vcházíme dovnitř. Ještě nás vítá.
Přichází její sousedé, kteří se s ní také přišli
rozloučit. Oči jí září. Srdíčko jí bije pomalu, špatně se jí dýchá. Je ale
cítit, že je šťastná. Zapalujeme svíčky, kapky vody dopadající na plechovou
střechu společně s přítmím chaloupky vykouzlí nepopsatelnou atmosféru. Je
to pro mě asi nejsilnější zážitek, který jsem doposud v Ugandě zažila.
Omušomesa se začíná modlit, zpíváme písničky. Jsme moc rádi,
že jsme přeci jenom přes nepřízeň počasí vyrazili. Až tady si uvědomujeme, jak
moc to pro ní znamená!
Sedíme na zemi na rohožích, dostáváme hrnek s čajem. Všechny
sousedky se na nás smějí, každá si s námi chce podat ruku.
Smrt je zde brána jako neodmyslitelná součást života. Ještě
chviličku posedíme, naposledy se skláníme nad Rosalií. Nedokážeme se vyloučit. Má
velké bolesti. Dáváme jí léky a Rosalie pokojně usíná.
Rosalii jsme ještě pár krát navštívili, její zdravotní stav
se ale den ode dne horšil. Naše milovaná omukikuru zemřela v polovině ledna.
Je neuvěřitelné, že lidé, které jsme před pár měsíci ani
neznali tolik ovlivnili naše životy,…doufáme, že k lepšímu. Přirostli nám
k srdci a vzpomínka na ně nás bude provázet již po celý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat