Naši milí přátelé,

 konečně Vás zdravíme z Ugandy a moc se omlouváme, že se ozýváme až teď. Máme tolik nových zážitků, každý den je tak nabitý, že vůbec nebyl čas psát. Ale nutno říct, že už přestáváme být ze všeho tak vykulené, nefotíme každého a nežasneme nad úplně vším. J Přesto je tu tolik krásného a nového, že už je nejvyšší čas se o to s Vámi podělitJ

Nejprve ale úplně od začátku, aneb jak jsme si užily letiště v Ománu a Dubai.

Cesta do Ugandy

Stojíme na vídeňském letišti, je úterý večer 9.10.2012 a připravujeme se k odbavení. Náš trojčlenný tým, Terka, Markéta a Lukáš polemizujeme: „Nebudou naše zavazadla moc těžká, projde nám to, aniž bychom museli platit kila na víc?“ Není totiž jednoduché sbalit si věci na půl roku, obzvlášť když vezeme i spoustu zdravotního materiálu, který je pro naši práci v Ugandě nezbytný. Podařilo se! Sedíme v letadle a snažíme si představit, že se naším novým domovem stane na půl roku Afrika! Afrika, tak dlouho jsme o ní snili a už nás od ní dělí jen pár vzdušných tisíců kilometrů.

Letíme v noci, cesta do Spojených Arabských Emirátů, kde budeme přestupovat, utíká  jako voda. Letušky se o nás starají jako bychom byli v mateřské školce, jídlo, pití, usínáme….ze spánku nás probudí až hlas kapitána. „Jupí, už budeme přistávat!“. Přistávat budeme, ale ne v Dubaji, jak bylo původně v plánu. Změnilo se počasí a na přistávací ploše mají nějaké problémy. Po dlouhém kroužení nad Dubají se znovu ozývá hlas pilota, jsme napnutí jako struny, kam tedy poletíme? Mezi slovy, kterým se snažíme rozumět zaslechneme Muskat.

Muskat?! Pátráme v našich hlavinkách zda v nich najdeme něco z hodin zeměpisu a shodujeme se, že leží v Ománu. Máme radost z toho, že studium medicíny nám nepřekrylo pro nás v tuto chvíli důležitou informaci O hodinu později už jsme na letišti v Ománu obklopeni pouští. Počasí v Dubaji se zlepšuje, tak nás Muskat po pár hodinách nechává odletět do Dubaje.

Dubaj má pro nás ale připravené vlastní překvapení. Už víme, že navazující letadlo do Entebbe v Ugandě nestihneme, nejsme z toho nijak rozčarovaní, protože se tam dřív nebo později dostaneme. S čím jsme ale nepočítali byly davy lidí, kteří jsou ve stejné situaci jako my. Na letišti panuje do slova a do písmene chaos. Nikdo, včetně nás neví, u které přepážky je možné nové letenky vybavit. Letecká společnost se k tomu postavila tak, že otevřela jeden pult se 3 křehkými letuškami, které mají běsnící dav asi 500 lidí odbavit. Začíná tedy boj o místo, kdo se k pultu dostane dřív. Naštěstí jsme 3, takže se v davu střídáme. Na jedné noze vám stojí pán z Austrálie, na druhé od někudy z Arabského světa, člověk trpící klaustrofobií by tu neměl šanci. S přibývající čekací dobou dochází všem trpělivost. I my to vzdáváme. Podezříváme Afriku, že si chce otestovat naši trpělivost. Po 12-ti  hodinovém čekání v další frontě se dostáváme konečně k vysněnému zaměstnanci letecké společnosti. Je pár minut před půlnocí a v ruce držíme letenky na další den ráno do Afriky. Skáčem radostí, připadáme si jako hvězdy, dav čekající za námi nám tleská!

Jdeme se odbavit, abychom noc strávili na letišti v Dubaji. Vyjedeme po eskalátorech, ty nás jako schody do nebe zavezou do jiného světa, plného luxusu, který nám byl na půl dne skryt. Najdeme si svoje místo za lavičkou, abychom mohli nikým nerušeni usnout.

Za čekání se nám ale dostane velké odměny. Pohled na Afriku z letadla je skvostný. Zeleň Etiopské vysočiny vystřídá Súdánská poušť. Znovu se objevuje zeleň, tušíme, že je to naše nová domovina – Perla Afriky – Uganda! Je 11.10.2012, přistáváme nad Viktoriiným jezerem, opravdu se nám nejdříve zdá, jako bychom měli přistávat do vody, naštěstí se ale tak nestane J Letadlo dosedá na přistávací plochu v Entebbe. Z okénka vidíme scenérii, kterou asi jen tak na světových letištích neuvidíte. Jsme opravdu v Africe! Za plotem probíhá běžný africký život, u jednoho z domečků žena věší prádlo. Kolem letištního plotu běží polní cesta, po které se prohání boda-boda, místní motorky s minimálně třemi lidmi za řidítky.

Rychle se nám podařilo vyřídit víza. Před letištěm v davu mezi černochy spatříme bílé tváře patřící Veronice a Ivče, které spolu s otcem Dunstanem přijeli pro nás na letiště. Naloďujeme se do auta a projíždíme hlavním městem Kampalou (ta vydá na samostatný příspěvek).

Jedeme cestou necestou směrem na jih. Připadáme si jako Jára Cimrman, protože nevycházíme z údivu a naše smysly jsou na plný úvazek zaměstnány po všech stránkách J Motorka naložená slepicemi, lidé na korbách aut, kde by nepropadlo ani jablko. V prašném prostření zvířené auty sedí prodavači se vším možným i nemožným. Díváme se snad na nějaký africký dokument? Vždy ale skončíme u toho, že je to opravdová Afrika! Projíždíme přes rovník. Jdeme na sever a zase jdeme na jih, stojíme nohama na severní i jižní polokouli současně a máme velkou radost J. Jsme zaměstnáni tolika novými věcmi, že 250km utíká rychle a blížíme se nezadržitelně k vesničce Nyakyera do oblasti Ntungamo.

Z deníku od Terky:

Zpíváme v autě otci Dunstanovi české hity, zvláště jsme vyzdvihli Nohovicu a Čechomory. Před Ntungamem odbočujeme doleva a máme to ještě 20 km tentokrát už ale po pravé africké cestě obklopené banánovými plantážemi, je kolem 22:00 večer. Lidé stále někam chodí, jsou velmi špatně vidět, většinou chodí po tmě a tmavě oblečeni a černá je černá J Napínáme moskytiéru nad postelí a opravdu velmi unaveni usínáme a moc už se těšíme až ráno odhrneme závěs a uvítá nás Uganda v celé své kráse. Oraredge! Dobrou noc.

První dny v Africe

 Přesně tedy ve východní Africe, JZ Ugandy, kousek pod rovníkem, v distriktu Ntungamo , ve vesničce Nyakyera. V nadmořské výšce kolem 1600m bydlíme na nové faře.  Proto taky ten luxus, který si žádný z našich sousedů dovolit nemůže. Máme elektřinu, plyn, vodu a jako bonus, nádherný výhled na zelené kopce a kopečky všude, kam se podíváme. Domek má zápraží, kam každé ráno vyneseme lavičky pro naše pacienty, kteří se zde vždy již po zpěvu prvních ranních ptáků shromažďují. Náš pokojík je prostý, ale už tuze útulný.  Máme zde 2 postele, nad nimi se vznáší naše vzdušné moskytiéry, na zemi dvě rohože z papyrusu a už druhý týden máme novou skříň od místního truhláře. Na Afriku dost dobrý, je ze dřeva, má fochy, jde zamknout a navíc celkem pěkná:-) A výhled z okna máme hned na zápraží a do dáli na  místní školu a rwandské kopce. Má to klasicky své výhody i nevýhody. Stačí odhrnout závěs a výhled  na sluncem zalité kopce vám bere dech, ale též, když si někdy chcete pospat není to moc možné, protože pacientky ze zápraží si velmi hlučně sdílejí své zdravotní problémy.:-) Člověk strčí hlavu pod polštář a nadává, ale pak se probudíte a řeknete si- no není to nádhera takové ráno! Jak nám bude doma chybět.

 První dny byly náročné, aklimatizace  v Africe trvá déle.  Zpočátku jsme byly hodně unavené, všechny naše smysly dostaly pořádně zabrat. Již večer jsme se seznámily s Geofrym - naším překladatelem z angličtiny do jazyka Runyankore. K večeři nám nachystal typické ugandké jídlo.   Skládá se  z matoků = slané banány, poša = kukuřičná kaše, arašídové omáčky, doda=něco jako listový špenát a kala = fuj kaše z prosa. Celkem chutné, jenže když máte studené matoke ještě ke snídani, již velmi  brzy se vám zasteskne po křupavém glóbusáckém chlebíku. Co jsme si ale byly vyměnit peníze a staly se z nás milionářky (8000kč= 1 mil.ugandských šilinků),  je naše strava mnohem pestřejší, taková evropsko-ugandská. Snídáme obvykle světlý toastový chléb s burákovým máslem či marmeládou, posolené avokádo je lahůdka, kterou máme také velmi často a vajíčka na všechny možné i nemožné způsoby. Máme totiž dvě enkoka a dvě malá enkokátka, takže pokud mají kam,  něco  nám snesou. Amony, jeden chlapík odvedle, nám je totiž chodí zavírat, když nejsme doma a občas přímo na místo, kde snášejí, uskladní krumpáč, lopatu nebo pytel s cementem:). K obědu míváme místní suroviny. Do jejich úpravy se příliš nepouštíme. Ono správně nachystat dobré matoke či pošo, je docela věda. Navíc většinou celé dopoledne máme zápraží plné pacientů a ordinujeme až do oběda. Proto nám s vařením pomáhá naše slečna pomocnice, Dephiny. K vaření jí není vůbec co vytknout, vaří opravdu výborně, s komunikací už je to horší. Škoda. Ale fazole v omáčce s rajčaty, které máme taky často dělá opravdu skvělé.  Toť náš hlavní zdroj bílkovin. Maso jsme, měli zatím asi dvakrát, dá se sehnat koza, prase, kuře.  Tedy pokud zrovna není karanténa a neřádí slintavka s kulhavkou, což teď právě řádí. Nejvíce nám ale chutná ryba značky Tilapia, lovena v Ukerewe. Nejčerstvější tedy k dostání v hlavním městě Kampale a Masace, ale dovážejí ji každý den v ledu na více míst, je k dostání i ve městech na jihu Ugandy.

  Hodně surovin dostáváme darem. Dobří lidé často jen tak přijdou na návštěvu k bělochům, posedí, popijí čaj a už z tašky vyndávají, fazole, avokádo, ananas, papáju, banány či vajíčka.  Pokud pacienti nemají peníze nebo je jejich léčba příliš drahá, vždy se už nějak dohodneme a směňujeme tabletky za matoke, vajíčka, mléko…nakonec odcházejí vždy obě strany spokojené. Léčili jsme tu i jednoho pána s 500ti krávami, na místní poměry celkem bohatý chlapík, ale krávu nedal:-). Večeře si už chystáme sami, nejčastěji rizoto, těstoviny se zeleninovou omáčkou, zapékané brambory, palačinky, bramborové placky… 

 Jedna parta se střídá ve vaření, druhá v mytí nádobí. Momentálně tu hospodaříme ve čtyřech. Jsou tu s námi ještě medik a zdravotní bratr Lukáš a studentka politologie a naše skvělá řidička Ivana. Vedoucí naší mise, doktorka Veronika, je momentálně na kurzu paliativní medicíny, kterou se snažíme do oblastí, jako je ta naše, zavést. O naší práci zde se určitě rozepíšeme více v dalším příspěvku. Nejlepší plody Ugandy, k nahlédnutí v naší fotogalerii. Prozatím se loučíme a těšíme se brzy na viděnou.

                                                                                                           Tereza  a Markéta

 Nejlepší plody Ugandy

 Náš domek v Nyakyeře

 

Víkend v Kampale

Kampala - hlavní město Ugandy! Není pro mě těžké popsat pár slovy toto africké město. Hlava na hlavě, hluk, nepřeberné množství dopravních prostředků, směsice všemožných vůní i pachů mísící se s všudypřítomným prachem. Nerada bych ale zlomila hůl nad tímto městem hned na začátku. Pojďte prožít víkend v Kampale s námi, třeba nám odkryje něco, co zůstalo po dobu naší přítomnosti tam skryto.

20.10.2012 Sobota ráno, nasedáme do naší Divoké Šárky (pozn. Tak jsme pojmenovali naše auto Toyotu coronu :-) Holka to nemá v období dešťů se svým nízkým podvozkem na místních silnicích vůbec jednoduché. Někdy doslova a do písmene dřeme! Safari road rychle končí a střídá ji asfaltová silnice, která je na Africké poměry skvělá. Po dvoustém kilometru ale už nikdy nevypustíme ze svých úst, že by naše slavná D1 byla špatnou silnicí.

Na vozovce nás čas od času něco překvapí, když projíždíme městečky, Ivka sedící za volantem nás raději zamyká. Kolem auta prochází davy lidí v bílých pláštích….ááá asi kolegové. „Zavřít okénka!“ napomene nás Ivka. To nás trochu zmate, ale hned nám je jasné, že naši kolegové v blízkých pláštích jsou vlastně pouliční prodejci. Nabízí všechno. Zeleninu, ovoce, sušené kobylky, různé suvenýry. Jakmile ale strčí prstík do vašeho auta, je těžké zbavit se jich.

Ivka šlape na pedál, co to jde a i přesto nás předjede autobus s našlapanými lidmi na palubě. Ve zvířeném prachu pozorujeme, jak se nahýbá z jedné strany na druhou. Jsme rádi, že v něm nesedíme. Blížíme se k hlavnímu městu, napovídá nám to hustší provoz, větší množství boda-boda (motorek), na kterých zde odvezete prakticky cokoliv. Máte plný kurník slepic? Čtyři trsy banánů? Pojízdnou drogérii? Žádný problém pro šikovného bodáka (řidiče motorky).

Vjíždíme do Kampaly, Ivka má oči na šťopkách. Žádná přikázaná silniční pravidla v Ugandě neexistují, vlastně jenom jedno, přednost má silnější. Na jedné z benzínových pump se setkáváme s Ivas, manželkou Benjamina, který pomáhá organizaci „Shalom for Uganda“, žije s rodinou v hlavním městě. Jsme pozvání na jeho oslavu, úspěšně ukončil studium na univerzitě Makerere.

Jedeme za Ivas, projíždíme Kampalou, netušíme, kde se oslava bude konat, jsme napnutí. Rádi bychom se podívali k Viktoriinu jezeru, ale na to asi nezbude čas. Nestačíme se divit, když odbočujeme z cesty vedoucí do Entebbe a o pár metrů dál se nám otevře nádherný pohled na jezero. Připadáme si trochu provinile, když zjistíme, že se oslava koná u jednoho z hotelů. Rázem se ocitáme v jiném světě, který jakoby do Afriky vůbec nepatřil. Oslava je ale moc pěkná.

Další den ráno nás vyzvedá Benjamin brzy ráno, rádi bychom prožili nedělní mši svatou v národním chrámu Karla Lwangy a ugandských mučedníků v Namugongo. Chrám je velice moderní. Železobetonová stavba připomínající vesmírnou loď J Přiznám se, že jsme byli ze mše v Namugongo trochu zklamáni. Bubny, které vykreslují africké obřady a jsou pro ně typické tu vystřídaly varhany samohrajky, takže nikdo na bubny nehrál, chrámem se nesl divný zvuk, který nám připadal jako parodie na africkou hudbu. Po mši jsme se náhodou potkali se dvěma řádovými sestrami z Evropy, radost ze setkání byla vzájemná. Jedna z nich, italské národnosti, žije v Africe celých 60 let!

Program na odpoledne byl jasný, návštěva hrobek Kasubi. Šárka nás proplétá rušnými ulicemi hlavního města. Na světelné křižovatce je naše auto obalené prodejci, kteří nabízí od novin přes dobití mobilního telefonu až po bonbóny s sušenky prakticky všechno. Projíždíme kolem mešity dále uličkami, které mají nádech slumu a už vidíme nápis Kasubi tombs.

Je smutné vidět toto zničené místo, které se před pár lety stalo obětí žhářů. Přesto má jistý mystický nádech o to více, když nás místem provází sám potomek krále. I když z původních hrobek zbyli jen trosky, je zajímavé poslechnout si historii Ugandy. Snad se ugandskému kmeni Buganda podaří zbudovat toto pro ně důležité místo znovu.

Navečer se zastavujeme na chvilinku v bahrajských zahradách, které jsou pro nás v rušném městě oázou, a po náročném dni se vracíme do hotelu. Do hotelu, ale kde vlastně hotel je? Kampala nemá označení ulic, tušíme jenom směr. To se nám brzy stane osudné! Motáme se kolem do kola a ne a ne se zorientovat. Otáčíme Šárku, po pár set metrech dál za sebou uvidíme blikající motorku vyzívající nás k zastavení. Policie!? Proč nás zastavují? Policistka nám ale rychle vysvětluje, že jsme udělali závažný dopravní přestupek a otáčeli jsme se na místě, kde to není dovoleno. Je to za vlasy přitažené, když vidíme, jak se tu jezdí bez jakýchkoli předpisů. Policisté ale viděli bělochy a zlákala je možnost přivydělat si něco na víc. Snažíme se mazat jí med kolem pusy. „Moc Vám děkujeme, že jste nás na to upozornila.“ Obměkčit se ale nedá. Neplatí na ni ani to, že jsme se ztratili. Odjíždíme o 40 tis. ugandský šilinků lehčí. Náš hotel, který jsme rychle přejmenovali na „Tříšvábák“ :-) po dlouhém hledání nacházíme. Byl to krásný, ale v jisté rovině náročný den. Usínáme rychle se vzpomínkou na naši klidnou vesničku Nyakyeru.

V pondělí brzy ráno odjíždí Terka s Verčou na ministerstvo zdravotnictví, aby vyřídily potřebné pracovní povolení. S Ivkou  a Lukášem po snídani opouštíme hotel, přesuneme se vlastně jenom před jeho vchod, kde čekáme na holky. Je to skvělá příležitost k tomu, abychom si konečně dopsali naše deníky, přečetli si něco málo z literatury. Je teplo, a tak se vyhříváme na rozpálené kampalské ulici.

Moje šaty dostaly za celý víkend zabrat, tak jsem musela vytáhnout jehlu a nit a trochu je povyzpravit. Udělala jsem jen pár stehů, když mi začal zvonit telefon. Verča! Je po poledni asi volá, že už jsou na ministerstvu hotovy. Po pár minutovém hovoru byste ve mně krve nedořezali. Hotovy jsou to ano, Verča má ale pro nás další překvapení. Podařilo se jí navázat kontakt s bývalou členkou ugandského parlamentu-Beatrice, a ta zařizuje, abychom se další den mohli setkat s první dámou Ugandy. S celou věcí seznamuju Ivku s Lukášem. Koukáme jeden na druhého, snažíme se představit, jak se setkáme s prezidentovou ženou po tom, co nám nezůstaly čisté ani jedny šaty, jsme zaprášení a upocení. Bylo by skvělé setkat se s ní, ale máme trochu strach, že bychom organizaci neudělali moc hezký obrázek :-)

Terku s Verčou k hotelu přivezla Beatrice osobně. Na další den se jí nepodařilo schůzku s první dámou zajistit, snad se to ale podaří příště.

Je to zajímavá zkušenost, pohybovat se po takto rušném africkém městě. Jsme ale rádi, že na nějaký čas můžeme zase zůstat doma na jihozápadě Ugandy v naší milé Nyakyere.

A jaký dojem máte z Kampaly vy?

                                                                                                              Markéta a Tereza

 

 

Fotografie najdete na tomto odkazu:  

 

Fotogalerie Kampala

Naše lékařské působení

Hlásíme se opět z nyakyerské chaloupky a moc Vás všechny zdravíme.

 Jely jsme sem s tím, že budeme pomáhat rozjíždět jednu malou soukromou kliniku v  17 km vzdáleném  Kitembe, kde má být ultrazvuk, mikroskop a základní lékařské vybavení. Ve zbylém čase budeme jezdit jako mobilní hospicová péče. V Kitembe jsme se byli podívat hned první týden. „Kliniku “ vedou tři pracovníci - zdravotní sestřička, laborant a clinical officer (medik po 3. ročníku). Že by zrovna pracovali, se říct nedalo. Prý jsme je zastihli při polední pauze. Časově to úplně neodpovídalo, ale dejme tomu. Ochotně, hlavně laborant Albert, nám vysvětlovali jednotlivé testy na malárii, tyfus, syphilis a brucellu. Bylo to pro nás velmi zajímavé a spolupráce by nás asi moc bavila. Zvláště potom, co jsme zjistili, jak tady sami léčí, když přišel pacient.:-)

  Na africkém venkově, když se někde vyskytuje clinical officer, je to zázrak, protože pak už tu jsou jen tradiční lékaři se svými metodami nařezávání kůže. Velmi účinné na vyhánění zlých duchů, jako původců všech nemocí.  Jenže africký clinical officer, jak jsme měli již brzy možnost pozorovat, taky není žádný zdravotnický zázrak. Na pacienta se často ani nepodívá, natož aby ho vyšetřoval. Jen z jeho úst zaslechne nějaký symptom a už mu píše test a kasíruje ho.  Často mu ani léky nedá, i když má.  Jen napíše jaké by potřeboval.  Pokud bychom dali hlavy dohromady, myslím, že by to fungovalo parádně, protože se musí nechat, že laborant Albert svou práci zde zvládá na jedničku.

 Spojit se bylo i původním přáním majitelky kliniky Doreen - uganďanky, která již 18 let žije v USA. Jelikož to nemáme od nás úplně nejblíž a v období dešťů je navíc, kvůli špatné cestě a nutné objížďce, vzdálenost skoro dvojnásobná, na denní dojíždění to není.  Doreein domek nám měl být k dispozici. Kompletně vybaven - elekřina, voda a  dokonce i zapůjčení auta, jenže… jsme v Africe. A co Doreen odjela, vše nabralo jiný spád. V domě zatím někdo bydlí, auto je v tuto chvíli rozbité… vše tu má své klidné tempo, nezbývá než se přizpůsobitJ. Tak to jen na vysvětlenou, proč ještě nepracujeme na“ klinice“ a jsou z nás zatím „jen“ lékaři ze zápraží J

  Vůbec nám to však nevadí, právě naopak. V Kitembe je klinika umístěna hned vedle celkem rušné hospody, kde se celý den popíjí. A to hlavně banánovice - Waragi. To tady v Nyakyeře máme klid. A rychle se rozkřiklo, že jsme tu a máme levné léky. Pacientů máme hodně, takže je i třeba být tu. Průměrně kolem 20-ti denně. S  překladem  a  v případě tzv. vykecávacích pacientů, kterých málo není, to nějaký ten čas zabere. Jelikož tady nemáme žádné vlastní testy, na základě příznaků a fyzikálního vyšetření naše pacienty odesíláme na testy do státního zdravotnického centra hned nad námi, kde tedy taky mají jednoho clinical officera, ale…

 Jednou k nám od něho přišel pacient s podrobně rozepsanou léčbou vysokého tlaku. S tím, že žádné léky nedostal a ve zprávě měl u záznamu o vysokém tlaku napsáno- no machineJ Takže, tak nějak to funguje i tu. My jim vyšetření a léčbu, oni nám testy. To jediné jim tu jde dobře.

 Léčíme zde hlavně malárii, tyfus, brucelózu, ostatní průjmovitá onemocnění, žaludeční vředy, vysoký tlak, srdeční selhávání, močové infekce, sexuálně přenosné choroby. Setkáváme se i s kožními nemocemi -pityriasis versicolor, kožní formou leischmaniózy. Léčíme drobné úrazy, převazujeme chronické rány, zejména z rozpadlých nádorů, kožních a bércových vředů… Co se týče pediatrie, dětem nejčastěji zaléčujeme zápaly plic, malárii a enžoku = střevní červy. Jsme tedy něco jako africký praktický lékař se základy tropické medicíny. Práce je různorodá a velmi pestrá, proto nás tolik baví. Často byste nás viděli, jak tu pobíháme s učebnicí tropické medicíny a za běhu doháníme, co se dá. Je toho prostě moc. Ale nakonec přece není dokonalejšího způsobu, jak si nové poznatky lépe vštěpit.

 Stejně je tomu s námi tak i se základy místního jazyka RunyankoreJ Opakování je matka moudrosti. Máme sice svého překladatele z angličtiny do  runyakore , ale občas si prostě musíme poradit sami. A navíc, lidé přec velmi ocení, když se snažíte seznámit se s jejich jazykem. Vždy nás chválí a v dobrém se nám smějí, že umíme mluvit po jejich. My na to vždycky „kače, kače“ = trochu, trochuJ. To jejich smích ještě více rozbouří. Setkávání s našimi pacienty, vesměs prostými lidmi, prostě stojí za to. Způsob, jakým snášejí utrpení a často těžké životní situace, tvrdou práci…Vždy Vás dostanou svým životním elánem, otevřeným srdcem, upřímností a úsměvem od ucha k uchu.  Tak si s nimi chcete příště sdělit více a motivace k další lekci je tu. Navíc když je ten jazyk tak krásnýJ, no posuďte sami:

Nejen lékařský slovníček Runyankore – Čj (malá ukázka):

Ori rota sebo, niabo, omukikuru, ómuseí!      Dobré ráno chlapíku, ženo, stařenko, dědoušku!:-)

Agandí?                                                                   Jak se máte?

Niba queto oha?                                                     Jak se jmenujete?

Emniaka?                                                                Kolik Vám je let?

Norgankahe?                                                          Odkud jste?

Noša šota?                                                             Tak co Vás bolí?

…a teď to přijde….no šaša munonga munonga omutwe, amaraka, ečifuba, omutima, omunda, amaguru a omugongo.

 = moc moc mě bolí, hlava, krk, na hrudi, srdce, břicho, nohy a záda, to je tu nejčastější- prostě omukikurajdu bolí celý člověk a ve svých 90 letech se tomu děsně diví a mermomocí chce čikato= injekceJ.

 A jak na divadle začnou předvádět, jak moc a kde všude je to bolí. Charakter bolesti popisují nejčastěji, jako by jim tam lezli červíci. Jinak to snad ani neumíJ. No je s nimi opravdu sranda! Při vyšetřování se taky hodně nasmějeme. Např. jednou jsme potřebovali u jednoho pána vyšetřit břicho a překladatel zrovna někde pobíhal. Řeknete si, rukama a nohama přeci, to nějak zvládnemeJ, jenže, pacient začal s nohama dělat všechno možné, jenom né a né je pokrčit. Zvedal jednu, pak obě, roztahoval je, cha cha, prostě konec, to se neudržíte. :-) Nebo měříte teplotu a potřebujete, aby 15 - letý klučina teploměr držel. V tu ránu se se mnou začal prát, zatínat biceps a ruku za žádnou cenu nepřipažil. Už se vždy dopředu děsíme, když potřebujeme, aby si lehli na záda....mohli by soutěžit v těch šipkách, co skáčou na vyšetřovací postel. Pak trvá dalších 5 minut než pochopí a konečně se otočí. No jo, oni si totiž myslejí, že hned dostanou injekci do zadku. Někteří odcházejí „jen“ s tabletkami vážně naštvaníJ. Ale většina pacientů je fajn, chápavá, nechá si poradit a vděčná za léčbu. A když ještě přijdou uzdraveni poděkovat, sdělit, že už je vše O. K. a přinesou nějaký ten ananas či něco jiného na zub, to máte pak radost!:-)

 Možná se to nezdá, ale často vyčerpaní a to, i když se střídáme, padáme do křesel a těšíme se  na oběd od  naší Dephiny. Odpoledne už jsou vyhrazena meetingům a hlavně domácím návštěvám a paliativní péči. O tom zas příště. Mějte se krásně! Osi brota!

                                                                                                                          Terka a Markéta

Fotogalerie lékařské působení