Cesta do Ugandy

Stojíme na vídeňském letišti, je úterý večer 9.10.2012 a připravujeme se k odbavení. Náš trojčlenný tým, Terka, Markéta a Lukáš polemizujeme: „Nebudou naše zavazadla moc těžká, projde nám to, aniž bychom museli platit kila na víc?“ Není totiž jednoduché sbalit si věci na půl roku, obzvlášť když vezeme i spoustu zdravotního materiálu, který je pro naši práci v Ugandě nezbytný. Podařilo se! Sedíme v letadle a snažíme si představit, že se naším novým domovem stane na půl roku Afrika! Afrika, tak dlouho jsme o ní snili a už nás od ní dělí jen pár vzdušných tisíců kilometrů.

Letíme v noci, cesta do Spojených Arabských Emirátů, kde budeme přestupovat, utíká  jako voda. Letušky se o nás starají jako bychom byli v mateřské školce, jídlo, pití, usínáme….ze spánku nás probudí až hlas kapitána. „Jupí, už budeme přistávat!“. Přistávat budeme, ale ne v Dubaji, jak bylo původně v plánu. Změnilo se počasí a na přistávací ploše mají nějaké problémy. Po dlouhém kroužení nad Dubají se znovu ozývá hlas pilota, jsme napnutí jako struny, kam tedy poletíme? Mezi slovy, kterým se snažíme rozumět zaslechneme Muskat.

Muskat?! Pátráme v našich hlavinkách zda v nich najdeme něco z hodin zeměpisu a shodujeme se, že leží v Ománu. Máme radost z toho, že studium medicíny nám nepřekrylo pro nás v tuto chvíli důležitou informaci O hodinu později už jsme na letišti v Ománu obklopeni pouští. Počasí v Dubaji se zlepšuje, tak nás Muskat po pár hodinách nechává odletět do Dubaje.

Dubaj má pro nás ale připravené vlastní překvapení. Už víme, že navazující letadlo do Entebbe v Ugandě nestihneme, nejsme z toho nijak rozčarovaní, protože se tam dřív nebo později dostaneme. S čím jsme ale nepočítali byly davy lidí, kteří jsou ve stejné situaci jako my. Na letišti panuje do slova a do písmene chaos. Nikdo, včetně nás neví, u které přepážky je možné nové letenky vybavit. Letecká společnost se k tomu postavila tak, že otevřela jeden pult se 3 křehkými letuškami, které mají běsnící dav asi 500 lidí odbavit. Začíná tedy boj o místo, kdo se k pultu dostane dřív. Naštěstí jsme 3, takže se v davu střídáme. Na jedné noze vám stojí pán z Austrálie, na druhé od někudy z Arabského světa, člověk trpící klaustrofobií by tu neměl šanci. S přibývající čekací dobou dochází všem trpělivost. I my to vzdáváme. Podezříváme Afriku, že si chce otestovat naši trpělivost. Po 12-ti  hodinovém čekání v další frontě se dostáváme konečně k vysněnému zaměstnanci letecké společnosti. Je pár minut před půlnocí a v ruce držíme letenky na další den ráno do Afriky. Skáčem radostí, připadáme si jako hvězdy, dav čekající za námi nám tleská!

Jdeme se odbavit, abychom noc strávili na letišti v Dubaji. Vyjedeme po eskalátorech, ty nás jako schody do nebe zavezou do jiného světa, plného luxusu, který nám byl na půl dne skryt. Najdeme si svoje místo za lavičkou, abychom mohli nikým nerušeni usnout.

Za čekání se nám ale dostane velké odměny. Pohled na Afriku z letadla je skvostný. Zeleň Etiopské vysočiny vystřídá Súdánská poušť. Znovu se objevuje zeleň, tušíme, že je to naše nová domovina – Perla Afriky – Uganda! Je 11.10.2012, přistáváme nad Viktoriiným jezerem, opravdu se nám nejdříve zdá, jako bychom měli přistávat do vody, naštěstí se ale tak nestane J Letadlo dosedá na přistávací plochu v Entebbe. Z okénka vidíme scenérii, kterou asi jen tak na světových letištích neuvidíte. Jsme opravdu v Africe! Za plotem probíhá běžný africký život, u jednoho z domečků žena věší prádlo. Kolem letištního plotu běží polní cesta, po které se prohání boda-boda, místní motorky s minimálně třemi lidmi za řidítky.

Rychle se nám podařilo vyřídit víza. Před letištěm v davu mezi černochy spatříme bílé tváře patřící Veronice a Ivče, které spolu s otcem Dunstanem přijeli pro nás na letiště. Naloďujeme se do auta a projíždíme hlavním městem Kampalou (ta vydá na samostatný příspěvek).

Jedeme cestou necestou směrem na jih. Připadáme si jako Jára Cimrman, protože nevycházíme z údivu a naše smysly jsou na plný úvazek zaměstnány po všech stránkách J Motorka naložená slepicemi, lidé na korbách aut, kde by nepropadlo ani jablko. V prašném prostření zvířené auty sedí prodavači se vším možným i nemožným. Díváme se snad na nějaký africký dokument? Vždy ale skončíme u toho, že je to opravdová Afrika! Projíždíme přes rovník. Jdeme na sever a zase jdeme na jih, stojíme nohama na severní i jižní polokouli současně a máme velkou radost J. Jsme zaměstnáni tolika novými věcmi, že 250km utíká rychle a blížíme se nezadržitelně k vesničce Nyakyera do oblasti Ntungamo.

Z deníku od Terky:

Zpíváme v autě otci Dunstanovi české hity, zvláště jsme vyzdvihli Nohovicu a Čechomory. Před Ntungamem odbočujeme doleva a máme to ještě 20 km tentokrát už ale po pravé africké cestě obklopené banánovými plantážemi, je kolem 22:00 večer. Lidé stále někam chodí, jsou velmi špatně vidět, většinou chodí po tmě a tmavě oblečeni a černá je černá J Napínáme moskytiéru nad postelí a opravdu velmi unaveni usínáme a moc už se těšíme až ráno odhrneme závěs a uvítá nás Uganda v celé své kráse. Oraredge! Dobrou noc.