Víkend v Kampale

Kampala - hlavní město Ugandy! Není pro mě těžké popsat pár slovy toto africké město. Hlava na hlavě, hluk, nepřeberné množství dopravních prostředků, směsice všemožných vůní i pachů mísící se s všudypřítomným prachem. Nerada bych ale zlomila hůl nad tímto městem hned na začátku. Pojďte prožít víkend v Kampale s námi, třeba nám odkryje něco, co zůstalo po dobu naší přítomnosti tam skryto.

20.10.2012 Sobota ráno, nasedáme do naší Divoké Šárky (pozn. Tak jsme pojmenovali naše auto Toyotu coronu :-) Holka to nemá v období dešťů se svým nízkým podvozkem na místních silnicích vůbec jednoduché. Někdy doslova a do písmene dřeme! Safari road rychle končí a střídá ji asfaltová silnice, která je na Africké poměry skvělá. Po dvoustém kilometru ale už nikdy nevypustíme ze svých úst, že by naše slavná D1 byla špatnou silnicí.

Na vozovce nás čas od času něco překvapí, když projíždíme městečky, Ivka sedící za volantem nás raději zamyká. Kolem auta prochází davy lidí v bílých pláštích….ááá asi kolegové. „Zavřít okénka!“ napomene nás Ivka. To nás trochu zmate, ale hned nám je jasné, že naši kolegové v blízkých pláštích jsou vlastně pouliční prodejci. Nabízí všechno. Zeleninu, ovoce, sušené kobylky, různé suvenýry. Jakmile ale strčí prstík do vašeho auta, je těžké zbavit se jich.

Ivka šlape na pedál, co to jde a i přesto nás předjede autobus s našlapanými lidmi na palubě. Ve zvířeném prachu pozorujeme, jak se nahýbá z jedné strany na druhou. Jsme rádi, že v něm nesedíme. Blížíme se k hlavnímu městu, napovídá nám to hustší provoz, větší množství boda-boda (motorek), na kterých zde odvezete prakticky cokoliv. Máte plný kurník slepic? Čtyři trsy banánů? Pojízdnou drogérii? Žádný problém pro šikovného bodáka (řidiče motorky).

Vjíždíme do Kampaly, Ivka má oči na šťopkách. Žádná přikázaná silniční pravidla v Ugandě neexistují, vlastně jenom jedno, přednost má silnější. Na jedné z benzínových pump se setkáváme s Ivas, manželkou Benjamina, který pomáhá organizaci „Shalom for Uganda“, žije s rodinou v hlavním městě. Jsme pozvání na jeho oslavu, úspěšně ukončil studium na univerzitě Makerere.

Jedeme za Ivas, projíždíme Kampalou, netušíme, kde se oslava bude konat, jsme napnutí. Rádi bychom se podívali k Viktoriinu jezeru, ale na to asi nezbude čas. Nestačíme se divit, když odbočujeme z cesty vedoucí do Entebbe a o pár metrů dál se nám otevře nádherný pohled na jezero. Připadáme si trochu provinile, když zjistíme, že se oslava koná u jednoho z hotelů. Rázem se ocitáme v jiném světě, který jakoby do Afriky vůbec nepatřil. Oslava je ale moc pěkná.

Další den ráno nás vyzvedá Benjamin brzy ráno, rádi bychom prožili nedělní mši svatou v národním chrámu Karla Lwangy a ugandských mučedníků v Namugongo. Chrám je velice moderní. Železobetonová stavba připomínající vesmírnou loď J Přiznám se, že jsme byli ze mše v Namugongo trochu zklamáni. Bubny, které vykreslují africké obřady a jsou pro ně typické tu vystřídaly varhany samohrajky, takže nikdo na bubny nehrál, chrámem se nesl divný zvuk, který nám připadal jako parodie na africkou hudbu. Po mši jsme se náhodou potkali se dvěma řádovými sestrami z Evropy, radost ze setkání byla vzájemná. Jedna z nich, italské národnosti, žije v Africe celých 60 let!

Program na odpoledne byl jasný, návštěva hrobek Kasubi. Šárka nás proplétá rušnými ulicemi hlavního města. Na světelné křižovatce je naše auto obalené prodejci, kteří nabízí od novin přes dobití mobilního telefonu až po bonbóny s sušenky prakticky všechno. Projíždíme kolem mešity dále uličkami, které mají nádech slumu a už vidíme nápis Kasubi tombs.

Je smutné vidět toto zničené místo, které se před pár lety stalo obětí žhářů. Přesto má jistý mystický nádech o to více, když nás místem provází sám potomek krále. I když z původních hrobek zbyli jen trosky, je zajímavé poslechnout si historii Ugandy. Snad se ugandskému kmeni Buganda podaří zbudovat toto pro ně důležité místo znovu.

Navečer se zastavujeme na chvilinku v bahrajských zahradách, které jsou pro nás v rušném městě oázou, a po náročném dni se vracíme do hotelu. Do hotelu, ale kde vlastně hotel je? Kampala nemá označení ulic, tušíme jenom směr. To se nám brzy stane osudné! Motáme se kolem do kola a ne a ne se zorientovat. Otáčíme Šárku, po pár set metrech dál za sebou uvidíme blikající motorku vyzívající nás k zastavení. Policie!? Proč nás zastavují? Policistka nám ale rychle vysvětluje, že jsme udělali závažný dopravní přestupek a otáčeli jsme se na místě, kde to není dovoleno. Je to za vlasy přitažené, když vidíme, jak se tu jezdí bez jakýchkoli předpisů. Policisté ale viděli bělochy a zlákala je možnost přivydělat si něco na víc. Snažíme se mazat jí med kolem pusy. „Moc Vám děkujeme, že jste nás na to upozornila.“ Obměkčit se ale nedá. Neplatí na ni ani to, že jsme se ztratili. Odjíždíme o 40 tis. ugandský šilinků lehčí. Náš hotel, který jsme rychle přejmenovali na „Tříšvábák“ :-) po dlouhém hledání nacházíme. Byl to krásný, ale v jisté rovině náročný den. Usínáme rychle se vzpomínkou na naši klidnou vesničku Nyakyeru.

V pondělí brzy ráno odjíždí Terka s Verčou na ministerstvo zdravotnictví, aby vyřídily potřebné pracovní povolení. S Ivkou  a Lukášem po snídani opouštíme hotel, přesuneme se vlastně jenom před jeho vchod, kde čekáme na holky. Je to skvělá příležitost k tomu, abychom si konečně dopsali naše deníky, přečetli si něco málo z literatury. Je teplo, a tak se vyhříváme na rozpálené kampalské ulici.

Moje šaty dostaly za celý víkend zabrat, tak jsem musela vytáhnout jehlu a nit a trochu je povyzpravit. Udělala jsem jen pár stehů, když mi začal zvonit telefon. Verča! Je po poledni asi volá, že už jsou na ministerstvu hotovy. Po pár minutovém hovoru byste ve mně krve nedořezali. Hotovy jsou to ano, Verča má ale pro nás další překvapení. Podařilo se jí navázat kontakt s bývalou členkou ugandského parlamentu-Beatrice, a ta zařizuje, abychom se další den mohli setkat s první dámou Ugandy. S celou věcí seznamuju Ivku s Lukášem. Koukáme jeden na druhého, snažíme se představit, jak se setkáme s prezidentovou ženou po tom, co nám nezůstaly čisté ani jedny šaty, jsme zaprášení a upocení. Bylo by skvělé setkat se s ní, ale máme trochu strach, že bychom organizaci neudělali moc hezký obrázek :-)

Terku s Verčou k hotelu přivezla Beatrice osobně. Na další den se jí nepodařilo schůzku s první dámou zajistit, snad se to ale podaří příště.

Je to zajímavá zkušenost, pohybovat se po takto rušném africkém městě. Jsme ale rádi, že na nějaký čas můžeme zase zůstat doma na jihozápadě Ugandy v naší milé Nyakyere.

A jaký dojem máte z Kampaly vy?

                                                                                                              Markéta a Tereza

 

 

Fotografie najdete na tomto odkazu:  

 

Fotogalerie Kampala