V zemi oplývající mlékem

Kousek od městečka Rubare se nachází vesnička s názvem Kashenyi. Natolik nám učarovala, že neodoláváme pokušení a vydáváme se po novém roce již po druhé do africké krajiny s nádechem savany. Pozvala nás Ňana, studentka zdravotní školy, která zde žije se svoji rodinou. Jejich život nebyl vůbec jednoduchý.

Ňanina maminka je původem z Rwandy, tatínek z Ugandy, ale oba jsou ze stejného kmene – Kina Rwanda. Rodiče se usadili po svatbě v Ugandě v Kashenyi. Tatínek jim zemřel velice brzy, po jeho smrti museli oblast Kashenyi opustil, vypadalo to, že skončí na ulici. Maminka byla ale natolik pracovitá, že společně s nejstarším Ňaniným bratrem, který se vzdal pro rodinu studií, postavili rodinu znovu na nohy. Získali zpět i pozemek, který museli před několika lety opustit.

Žijí v nádherné krajině. Všudy přítomné pastviny obklopují shluky kulatých domečků vystavěných tradičním způsobem – z bláta a střechy z přírodního materiálu. Připadáme si jako v pohádce. Jeden z domečků patří Ňanině rodině. (Vedle něho mají vystavěný prostý zděný domeček.)

Projíždíme autem krajinou, víme, že už jsme v oblastí oplývající mlékem, protože věřte nebo ne, mléko tu pijí pořád. Vystoupáme do kopce, míjíme nádherný starý strom, již od minule ale víme, že nám je zapovězený. Je pod ním neustále shluk lidí, kteří uctívají hada. Prý žije uvnitř kmene. Krajinou se nese zvuk afrických bubnů, aby vzdali poctu hadovy, po zádech mi běhá mráz.

Polní cesta nás vede krajinou k dalším domkům. Brzy ale zjišťujeme, že to ještě není cíl naší cesty. Abychom bezpečně našli Ňanin domeček, naproti nám přichází její nejstarší bratr. Sjíždíme z polní cesty na travnatou půdu, trochu máme strach z všudypřítomných akácií, aby se náhodou jednomu z jejích trnů nezalíbilo v našem kole. Naštěstí nezalíbí  :-).  Auto zaparkujeme na dvorku přímo před kupou sušících se fazolí.

Ňanina rodina nás přivítá jak jinak, než mlékem. Pořádná konev mléka. S Veronikou si užíváme mléka z tradičních nádob „Ičansy“, ze kterých má mléko opravdu netradiční chuť, o nich ale až později. Pepa mi šeptá do ucha. „Tolik mléka, to nedám!“ Posunky mu ukazuji, že přeci nemusí vypít všechno. Z omylu mě ale vyvede Ňana, která Pepovi říká, že jako pořádný chlap musí vypít minimálně 10 hrnků. :-)

Je tu nádherně, sluníčko se do nás pěkně opírá. Ještě před obědem se vydáváme na průzkum okolí. Za živým plotem se otevře nádherný pohled na rodinný pozemek, je obrovský. Sahá až k samotné Rwandě, hranice jsou tvořeny řekou. Jak rádi bychom skočili v parném počasí do vody. Je ale zkalená a pro nás neafričany to není úplně nejlepší nápad. Nezbývá tedy nic jiného, než odolat. Čemu ale odolat nelze, je stanout alespoň palcem u nohy ve Rwandě. A tak zkoumáme, jestli někde neuvidíme kmen, který by nám to umožnil a mohli bychom po něm do Rwandy přelézt. … nakonec nacházíme, ale ztrouchnivělý. Raději to nepokoušíme. Už máme hlad a tak se vracíme zpátky. Cestou potkáváme další tradiční domky, které jsou mnohem prostší než ty, které jsme již viděli. Obdivujeme pro nás netradiční rostliny, kterých je tu nespočet. Procházíme poslední přírodní brankou zpátky k domečku, místo branky tu mají mezi živými ploty větve akácie, které jedním pohybem odsunou. Už zdálky cítíme vůni připravovaného jídla. Maminka Ňany ho dělá ve venkovní kuchyni – okrouhlý domeček se „slaměnou“ střechou z pod které stoupá dým z ohýnku.

Sedíme již uvnitř domu, před námi je postaveno tolik hrnců, že si vůbec nepřipadáme jako v Africe. Kvůli nám zabili dokonce i kozu. Maso je pro Uganďany velice vzácné, dopřávají si ho jenom o velkých slavnostech a na Vánoce.

Kromě tradičních banánů matoke najdeme pod pokličkami i rýži a těstoviny! Neuvěřitelné! Na co se ale moc těšíme je místní pochoutka zvaná ešabwe. Připravuje se z másla a mléka. Svou chutí nám připomíná sýr, který nám tu tolik chybí. Po jídle jsme narváni k prasknutí, ani hnout se nemůžeme.

Navečer Pepa neodolá pokušení a zkoumá, co se bude dělat s fazolemi, které se suší na dvorku. Na odpověď nečeká dlouho. Dostane do ruky dlouhý klacek a je mu ukázáno, jak se fazole dostávají z lusků. Připomíná to mlácení obilí cepem. A tak i my se nenecháme zahanbit a jdeme mu pomoci. S prací jsme hotovi po západu slunce. Sesbíráme vypadaná semínka. A jak k dílu, tak k jídlu dostáváme druhou večeři! 

Siestu po večeři si vychutnáváme v tradičním domečku.

Sedíme na rohoži a Ňana nám ukazuje, jak se vykuřuje nádoba na mléko „Ičansy“ o které jsem se již zmínila. Nejdříve se pořádně vypláchne vodou, a pak se na řadu dostává ten nejdůležitější krok. Je to neuvěřitelný rituál. Vezmete speciální trávu a stočíte jí jako šneka do nádoby, která připomíná aromalampu. Zapálíte jí a druhý konec lampy, ze které stoupá provoněný dým vkládáte do „Ičansy“. Jenom na chvilinku, pak zaděláte vykouřenou nádobu víčkem. Nádoba je tak připravená pro další mléko, které má při pití z této nádoby lahodnou chuť.

Po dlouhém dnu se nám oči klíží, uléháme jak jinak než v tradičním domečku. Je teplá noc, slyšíme zvuky nočních ptáků, kterých je tu opravdu hodně. Spánek ale na sebe nenechá dlouho čekat.

Probouzíme se brzy ráno, abychom si užili východ slunce. Potkáváme jednoho z Ňaniných bratrů, jde na pastvu podojit kravičky, a tak jdeme s ním. Pocházím z vesnice, takže to pro mě ruční dojení žádnou zvláštnost není, jsme ale rádi, že můžeme jít s ním a vidět, jak se dojí po „Africku“. I když je mlha, je krásné pozorovat, jak se slunce snaží prodrat mléčnou pěnou. Celí urousaní od rosy jdeme na snídani. Dostáváme konvici výborného mléka s černým čajem.

Bohužel se dnes musíme vrátit zpátky do Nyakyery. V Kashenyii se nám dostalo krásného přijetí a nechce se nám opustit místo, kde nám je tak dobře. Lidé jsou tu velice srdeční, když někoho potkáte ve vesničce, radostně k Vám běží s otevřenou náručí. Loučíme se s Ňaninou rodinu, Ňanu bereme k nám domů. Nějaký čas stráví s námi.

Kromě skvělé nálady si odvážíme i spoustu mléka :-) 

Fotogalerie