Ráda bych se
s Vámi podělila o příběh naší první paliativní pacientky, Rosalie. Rosalie
je 68 – letá stařenka, o které jsme se dozvěděli od našeho tlumočníka Geofryho.
Kterému důvěrně říkáme Géčko. Zdejší
okolí má, nutno říct, dobře zmapované a byl obdařen určitými vlohami, které by
pravý africký organizátor v žádném případě postrádat neměl.
První návštěvu uskutečnila doktorka Veronika společně
s Ivkou, naší skvělou řidičkou, ještě v září, před naším příletem.
Poté, co Veronika Rosalii prohlédla a vyšetřila, musela bohužel diagnostikovat
terminální srdeční selhávání. Již při prvním pohledu byly na Rosalii nápadné
otoky kolem kotníků a velký ascites. Srdce nestíhalo krev přečerpávat a z městnání
se pacientce už také velmi těžce dýchalo.
Veronika podala diuretikum a další návštěva, tentokráte již zaměřená na
řešení ascitu byla domluvena.
Od první návštěvy se Rosaliin stav příliš nezlepšil.
Potřebovala odlehčit od tekutiny v břiše. Bylo třeba hlídat tlak, tak se
z odhadovaných 5 litrů, 1,5 litru vypustilo. Naší milé stařence se
okamžitě ulevilo a hned se jí na tváři vykouzlil krásný ůsměv, kterým se
s námi loučila a vyprovázela nás.
V kontrolní léčbě už jsme dále pokračovali sami,
jelikož Veronika už tou dobou měla další starosti. A to ohledně kurzu
paliativní péče v Kampale. Rosalii jsme navštěvovali a stále navštěvujeme
každý týden. Cesta do Rwamakukuru je pro nás krásnou procházkou, příjemným
relaxem po dopoledním ordinování. Už máme i oblíbenou skupinku dětí u cesty,
která nás vždy hlasitým abažungůůůů = bělošiii už z dáli vítá a s
otevřenou náručí nám běží vstříc. Děti si nás našly samy. Při naší první cestě
za Rosalii vyběhly z banánů a hned
se k nám měly a nebály se ani trochu. Tak pro ně, každou plánovanou cestu,
vždy něco vezmeme do batůžků.
Asi po 400 metrech za našimi dětmi zahneme doprava, stoupáme
kousek po úzké cestičce a po chvilce se ocitáme na vršku. Za námi, před
námi i pod námi…všude samé banány. Rosalie už nás vyhlíží. Ve své prosté chaloupce,
sedí na zemi na matraci, usmívá se a na uvítanou nám mává. Žije
s manželem, dcerou Caroline, která se o ní hezky stará, jelikož manžel
musí denně tvrdě pracovat. Velkou radost ji dělá její vnučka. Nám se ale moc
neukazuje, stydí se. Je ještě malinká. Jejich žití je prosté, za léky vždy
dostaneme pár rajčat, avokád nebo vajíček. A to právě vždy, když nám dojdouJ
Léčba zabrala, Rosalie se teď cítí lépe. Selhávání sice
nezastavíme, alespoň trochu ale můžeme pomoci a zmírnit důsledky. Stali se
z nás přátelé, jsme velmi vděčni za setkávání s ní. A i když
Rosaliino srdíčko slábne, moc dobře víme, jak dobré srdce má naše milá
Omukikuru z Rwamakukuru.
Žádné komentáře:
Okomentovat